Vypravila jsem se do Varšavy, abych omrkla atmosféru polských voleb, ale dopadlo to jinak. Do Varšavy jsem v patřičný čas dojela, o to nic, volby se také konaly, ale potkal mě silnější zážitek. V sobotu jsem se šla do varšavského královského zámku podívat na koncert české skupiny The Tap-Tap a ten mi od té doby nejde z hlavy - dokonce jsem výsledky polských voleb sledovala jen jakýmsi okrajovým viděním.

Nikdy v životě jsem nezažila nic tak povzbudivého, jako byl ten koncert. Arkády Kubického ve varšavském zámku jsou příjemné samy o sobě a vděčím muzikantům The Tap-Tap za to, že jsem je navštívila; mívám ve Varšavě program tak nabitý, že si památky nechávám na dobu, kdy budu mít víc času, a asi je už nestihnu. Do příštího života si to nechat nemůžu, v příští životy nevěřím, jsem přesvědčena, že člověk má jen jeden, co v něm pokazí a nestihne napravit, bude mu přičteno k tíži.

The Tap-Tap je kapela, kterou založili v roce 1998 studenti se zdravotním postižením v pražském Jedličkově ústavu a jejíž členové hrají převážně na nejrůznější bicí nástroje. Nevím proč, ale nějak jsem si představovala, že tělesně postižení lidé jsou skleslí. Nejspíš jsem si myslela, že když jsem skleslá já, jakmile mě začne něco bolet, musí být o to sklíčenější člověk, kterému tělo neslouží tak, jak jsme zvyklí. Byl to ovšem předsudek a teď, když jsem se ho zbavila, nechápu, jak jsem tak mohla uvažovat - o to spíš, že přece nejméně dva lidi na vozíčku docela dobře znám a vím, že jim hlava slouží úplně normálně, úplně stejně jako před neštěstím, které je potkalo.

Kapela Tap-Tap mě z předsudku dokonale vyléčila. Hrají s elánem, zpívají o vážných i nevážných věcech, koncert je prodchnut elánem, nadšením, láskou k hudbě, a zejména humorem: myslím, že jsem se doposud na žádném koncertě tak nenasmála. Odcházela jsem skutečně nadšená a až na zpáteční cestě ve vlaku mě napadlo, jak jsem vlastně skoro celý dosavadní život tělesně postiženým křivdila, když jsem k nim pociťovala ostych zdravého člověka. Byla to poučná a nesmírně obohacující lekce - myslím, že si hned tak na něco nepostěžuju.

Stejně ale spíš přetrvává potěšení a rozjaření, které jsem ve varšavských Arkádách Kubického zažila. Prozpěvuji si po Tap-tapovcích "ve všem hledám klad" a vřele děkuji panu doktoru Jedličkovi, který založil Jedličkův ústav, kapelníkovi Šimonu Ornestovi a Pavle Foglové z varšavského Českého centra, která kapelu do Polska pozvala, protože správně pochopila, že je to vývozní artikl, kterým se Česká republika může právem chlubit. Po koncertě jsem se s nenápadně nastraženýma ušima motala mezi odcházejícími návštěvníky a pochytila jsem, že mé bezbřehé nadšení nebylo nikterak ojedinělé, že mu houfně propadli skoro všichni, kdo na koncert přišli. A pevně doufám, že se snaze studentů z Jedličkárny, kteří si chtějí vydělat na dům a tam se učit a vyučovat, jak se s tělesným postižením uživit a nebýt nikomu na krku, nepostaví do cesty žádní stupidní radní, kteří by jim v tom zabránili.

LN, 14.10.2011