Že prý jen blázen jede na sever, když mrzne až praští. Podle této definice jsem tedy blázen, protože jsem se v mrazech vydala na deset dnů do Varšavy. Skutečně mrzlo velice, v noci teploměr klesal k osmadvaceti stupňům pod nulou a ve dne to taky bylo na ulici k nevydržení. Přesto jsme se ale s mými hostiteli vypravili k zamrzlé Visle a byl to pohled k nezaplacení a k nezapomenutí: kolem mostních pilířů černé louže vody, v nichž se jakoby nic proháněly ostře barevné kachny, ale jinak se táhl ledový příkrov, kam až oko dohlédlo. Ale ten mráz! U vody – či vlastně u ledu – mrzlo ještě víc než v ulicích.

Vydaly jsme se tedy s hostitelkou do kina na nejnovější film Agnieszky Holland W ciemności, což bych přeložila jako V temnotách – doslova to sice znamená "V temnotě", ale mám pocit, že množné číslo zní v českém titulku líp. Mám Varšavu spojenou s filmy se židovskou tematikou, před dvěma lety jsem tu jako členka poroty týden sledovala filmy promítané na festivalu jménem Židovské motivy a byl to báječný zážitek. Šla jsem si ho tedy připomenout. Moc se to nepovedlo. Jednak byla v kině psí zima, ale hlavně mě nenadchl film. Kupodivu: Agnieszka Holland je právem velmi slavná a příběh, který film vypráví, je prostě úžasný. Jenže mně začal být za chvíli nesnesitelný pohled na změť detailů lidských obličejů a těl, míhajících se v temnotách lvovských kanálů. Těžko jsem rozlišovala jednotlivé postavy, což ale byl zřejmě autorský záměr, který měl zdůraznit, že v kanálech, kde se děj filmu většinou odehrává, je tma, nevlídno a těžká orientace. Divák se má zřejmě do situace vžít a mně připadalo, že zima v kině je taky součást autorského záměru – v kanálech je v zimě jistě taky ukrutná zima. Nějak jsem se divácky s režisérkou úplně minula; děj se rozvíjel, a když jsem po téměř dvou hodinách byla schopna rozlišit, který kousek obličeje ke komu patří, byly mi už všechny postavy příběhu dokonale protivné. Intimní scény se mi protivily, a kdybych byla v kině sama, nejspíš bych se sebrala a odešla. Bylo nás tam však víc, odejít by bylo neslušné. Je to přece slavná režisérka, film je nominován na Oscara a nepochybně je a bude ohromně úspěšný. Mně připadal zbytečně dlouhý, nějak samoúčelně mučivý.

Když jsme vyšly z kina, byla ještě větší zima než předtím.

Doma jsme si šly zapálit na balkon. Začalo se stmívat, byla hodina, o které Skácel napsal: "Na nebi je čistě umetené místo pro první hvězdu."Nebe pronikavě zářilo temnějící modří a místo první hvězdy po něm kroužili ptáci – vlastně ne, jen průsvitné stíny ptáků s nehybně rozepjatými křídly. "Co to probůh je?" zeptala jsem se – ptáci vypadali jako převlečení andělé a město úplně ztichlo. "Racci," odpověděla P., "když hodně mrzne, přiletí sem z Gdaňsku." Byl to tak úžasný pohled, že jsem zapomněla na zimu i na film. Celý výjev trval tak deset minut, pak se setmělo, ticho pominulo a tramvaje se rozjely. Vyfotit jsem tu prchavou krásu neuměla – a k fejetonu se stejně fotka nedává.

LN, 10.2.2012