"Ale to né...," zasmál se mojí otázce pan Štajnfest, "tak senilní ještě nejsem. Chodím tam v úterý a v pátek odpoledne pro malou Evičku."

Evička je vnučka paní Marcely - teda správněji: nejmladší vnučka paní učitelky Kromholzové. Byt paní učitelky sousedí na třináctém poschodí s garsoniérou pana inženýra.

Zeptal jsem se, jak se pan Štajnfest k takové sousedské výpomoci nachomýtnul? Samozřejmě, z jeho vyprávění při našich přátelských setkáních v kavárně Nad přístavem vím, že ten sousedský vztah dostal v uplynulém období ráz nadstandardu - ale Kromholcka je čerstvá, čilá penzistka, měla by mít na takové babičkovské služby sama času dost. Kromě toho - inženýrské aktivity pana Štajnfesta jsou úctyhodně pestré a náročné, tak jak tomu mám rozumět?

"Evička se na naše úterky a pátky moc těší," vysvětloval pan Štajnfest,"protože může se mnou v ty dny odcházet ze školky po-o. Z hlediska pětiletého haranta se to jeví jako významné, záviděníhodné privilegium. Každé dítě nemá tu možnost."

"Aha," pochopil jsem, "Evička je ve školce nerada."

Pan Štajnfest pravil, že to bylo mnohem horší. Babička Kromholzová si vůbec nevěděla rady. Rodiče si odjeli na nějakou stáž nebo grant - zkrátka někam do ciziny. Evička jim slíbila, že bude hodná a že bude babičku Marcelku na slovo poslouchat. Ze začátku to šlo, ale pak si Eva postavila hlavu, že do školky chodit nebude. Proč tak najednou? Protože tam děti moc blinkají.

Paní učitelce Kromholzové to nedalo a chtěla si promluvit s ředitelkou mateřské školy. Ta se s ní vůbec nehodlala bavit ani o Evičce ani o jiných dětech ani o nějakém zvracení. Ostatní maminky a babičky si nestěžují a o tom, že by měla jejich děcka nějaké žaludeční potíže, nic nevědí.

Když se příštího jitra měla Evička oblékat, že se půjde do školky, vyblinkala na podlahu v kuchyni kakao i s kousky loupáčků.

Paní doktorka v pediatrické ambulanci shledala Eviččino bříško a kakání v naprostém pořádku a ještě ji pochválila, jak uměla pěkně udělat áá, když Evičce koukala do krku na mandle. "Nechte dítě zejtra v klidu doma - pro jistotu," poradila babičce Kromholzové lékařka.

Tím bylo rozhodnuto.

Následujícího dne se ujal Evičky pan Štajnfest. Až do dvanácti hodin hráli Prší. Po dobrém obědě Evička projevila přání, že by místo popoledního klidu si mohla hrát s loutkovým divadlem, které nedávno dostala od ježíška.

A v ten okamžik dostal pan Štajnfest nápad. Navrhl Evičce, že by mohli s loutkami zahrát pohádku O princezně, která nechtěla chodit do školky.

"Já budu princezna," řekl inženýr, "a ty budeš paní ředitelka."

"Princeznu tady mám," vytáhla Eva loutku královské dcery, oblečenou do krásných bílých šatů a se zlatou mašlí ve vlasech, "ale nemáme ředitelku a děti."

Pan Štajnfest v postavení režiséra nadšeně doporučil k roli ředitelky použít ježibabu. "Co se týče dětí, co třeba tadyhle čert a hloupý Honza?"

Producentka Evička živě souhlasila. Ještě vybrali za paní kuchařku loutku královny. Jako nejlepší kamarádku princezny zvolili Kašpárka.

Najednou si Evička vzpomněla, že na jeviště se musí umístit nějaká tabule. Bílá oznamovací tabule... Aby na ni ježibaba mohla malovat dětem černé puntíky.

"Černé puntíky? A za co?"

"Ve školce přece se dávají černé puntíky!"

Pan Štajnfest řekl, že tomu vůbec nerozumí, a tak mu Evička vyložila, že když například hloupý Honza nechá na talíři nedojedenou bramborovou kaši, namaluje mu kuchařka do Honzovy řádky na tabuli černý puntík. Protože dojídat se musí!

"A princezně taky přimalujou takový puntík," domýšlel divadelní zápletku pan Štajnfest.

"Nene," namítla Evička, "ta už bude mít dva černé puntíky, a protože nechce dostat třetí puntík, tak vomáčku s masem a se všemi knedlíky do sebe nacpe."

"A tu omáčku vyblinká..." dodal režisér Štajnfest a zkoumavě se podíval na malou spoluautorku.

"Jo. A žádné dítě o tom nesmí mluvit. Ani doma o tom nesmí mluvit..."

Přehráli celou pohádku. Když byl pohádky konec, zavěsili všechny loutky před oponu, silně a dlouho tleskali a pan Štajnfest naučil Evičku volat Bravó! K večeru přišla babička Marcelka a konala se repríza. Při repríze Evička příběh princezny, která nechtěla chodit do školky, poutavým vyprávěním rozšířila natolik, že babička konečně pochopila, jak se věci ve školce mají doopravdy.

Druhý den brzy ráno paní Kromholzová hovořila po telefonu s paní ředitelkou. Pan Štajnfest u toho nebyl, čistil si zrovna zuby ve své koupelně, ale to víte - panelák! Zaslechl za zdí lecjaké výroky: O bleskových hygienických kontrolách, o mikrobiologických stěrech, o eventuálním výskytu salmonely, následných kárných opatřeních a výpovědích...

Od té doby - na prosbu paní Marcely obvykle v úterý, občas i v pátek v pravé poledne - přichází pan Štajnfest do školky pro Evičku. Než se žabka v šatně obuje a oblíkne, prohlíží si pan Štajnfest na chodbě výzdobu, zasklenými dveřmi nahlédne do jídelny, pozdraví paní kuchařku. Děti už doobědvaly, na oznamovací tabuli žádné černé puntíky nejsou vidět a nikdo neblinká.

© Petr Kersch, Děčín, únor 2013