Minulý pátek mě inženýr Štajnfest požádal, jestli bych mu o víkendu nepomohl vytřídit u něj doma nějaké knihy a časopisy. Garsonka, kterou starý pán na našem třináctém patře obývá, je malá a inženýrovy odborné knihy se za ta dlouhá leta nahromadily, některé jsou definitivně zastaralé a časopisy? Ty stárnou ještě rychleji.

Když jsem u pana inženýra zazvonil, otevřela mi naše spolusousedka, paní učitelka Kromholzová.

- Vy dneska taky pomáháte inženýrovi s těmi knížkami? -

- Ne, já vařím Julovi kafčo. My vždycky v neděli odpoledne, když prší nebo je velký hic, tak si povídáme u kávy. Dáte si s námi? -

Chtěl jsem se omluvit, že nebudu přece rušit přátelskou siestu, ale dveře do pokoje byly otevřeny, pan Štajnfest zaslechl, že jsem přišel na slíbenou brigádu, a vyzval mě, ať jdu dál. Seděl na podlaze mezi štosy knih a hromadou časopisů. Některé jsem znal a čítával: Chemické listy, Chemický průmysl, Koroze a ochrana kovů, Hutnické listy... A vida! Taky VaTM! Věda a technika mládeži - tam inženýr Štajnfest často přispíval popularizačními články o matematice, fyzice a chemii.

Míchám lžičkou svoje espresso a rozhlížím se po Štajnfestově garsoniéře. To je nadělení! Jak se to všechno do těch prázdných regálů mohlo vejít? Paní učitelka se tu vyzná zřejmě líp. Převazuje špagátem jednotlivé ročníky, popisuje černým whiteboard markerem každý štůsek. Zdejší antikvariát zájem nemá, tak se to nabídne městské knihovně. Za odvoz.

- Jde nám to pomalu, - svěřuje se Kromholcka (jinak jí študenti na zdejším gymnáziu neříkají) - náš pan profesor musí všechen tuhleten tisk aspoň prolistovat, nejradši by si v tom četl znova. -

Pan Štajnfest se najednou zasmál. V nevelkém výtisku časopisu s tmavomodrou obálkou našel asi něco humorného. Helemese - ten časopis taky znám! Že bych tomu moc rozuměl, to ne - Pokroky matematiky, fyziky a astronomie je čtvrtletník s vysokou vědeckou level - pardon, úrovní - ovšem i vědátoři mohou být vtipní.

- Něco vám přečtu, - povídá usmívající se penzista, inženýr a emeritní profesor matematiky na zdejší průmyslovce.

- Tady v ročníku 2007 je dlouhý článek ke třístému výročí narození Leonharda Eulera o jeho životě a díle. Víte, kdo to byl Euler? -

Hlásím se: Prosím, Euler byl slavný matematik. Němec, ale žil dlouhý čas v Rusku, v Petrohradu. Eulerovo číslo: dvě celé, sedm jedna osm...-

Pan Štajnfest mi skočí do řeči. - Euler je považován za zakladatele moderní matematiky. A jeho práce se netýkají jenom čisté matematiky, on své matematické objevy aplikoval na mechaniku, optiku, astronomii... Byl to génius první velikosti.-

- A v čem je ta legrace? - přerušila profesora paní Kromholzová.

- Autoři toho článku uvádějí v životopisném přehledu, jak v roce 1763 se Kateřina Veliká snažila Leonharda Eulera, veleváženého ředitele Pruské akademie věd v Berlíně, přesvědčit, aby se do Petrohradu vrátil. Prahla nejen po moci a slávě, ale i po uznání od evropských učenců - a Euler v období 1727 - 1740 už v Petrohradu působil a základy své proslulosti ve vědě položil právě tam. Prestiž carevny mohl být takovým draftem značně posílen, a tak ruskému vyslanci v Berlíně bylo uloženo, aby Eulera přiměl k návratu za jakoukoliv cenu. Svobodny ruki měl vyjednavač pro jednání, když se jménem čerstvé imperátorky zeptal Eulera, jaké má požadavky.

Prý nebyly malé, dokonce se v článku píše, že byly "bezuzdné". Požadoval pro sebe místo ředitele Ruské akademie věd, plat tři tisíce rublů ročně, pro manželku v případě ovdovění tisíc rublů ročně, a to doživotně, dále pak pro tři Eulerovy syny dobré postavení u carského dvora; nejstarší syn měl začít jako Eulerův tajemník v Akademii věd. A to jsou příčiny, proč se musím usmívat,- vysvětloval pan Štajnfest. Vzpomněl si, jaké výdaje byly v oné době pro všemocnou panovnici běžné, jak rozhazovala jmění ze státní pokladny takřka pohádkovým způsobem. Její nejznámější milenec, "generální adjutant" Grigorij Alexandrovič Potěmkin, směl pro svou osobní potřebu vyzvednout ze státní pokladny částku až do jednoho sta tisíce rublů, a když jednou úředníci vrátili Potěmkinova poslíčka, protože neměl od knížete podepsaný písemný příkaz, připsal tam Potěmkin, tehdy už kníže a generál: Vydejte mu to, dobytkové! - A ty tehdejší poměry! Dobře je vystihl velký ruský básník Alexander Sergejevič Puškin, který šestadvacet let po skonu carevny Kateřiny Veliké napsal:

"Panování Kateřiny ovlivnilo politický a morální stav Ruska. Na účet lidu obohatila spiklence, s jejichž pomocí se dostala na trůn. Pokořila šlechtu a její milenci jí v tom snaživě pomáhali. Věděla o jejich darebáctví a loupežích a mlčela o tom. Povzbuzeni její slabostí, neznali ve svém kořistnictví mezí. I nejvzdálenější příbuzenstvo Kateřininých milců se chamtivě podílelo na kořistech. Odtud pocházejí ona ohromná panství zcela neznámých rodin a naprostý nedostatek cti a poctivosti v nejvyšších kruzích. Kradli všichni a všichni byli prodejní, od kancléře až po posledního aktuára."

Pan Štajnfest se významně odmlčel a podíval se na ztlumenou televizní obrazovku, kde podle všeho probíhala nějaká diskuse mezi pozvanými politiky.

- Tak zajímavé a přesvědčivé řádky... Kdo by to do básníka Puškina řekl, - poznamenal jsem, - ani dnešní žurnalista by to líp nenapsal.-

- Nechápu, co ti je, Julo, na tom k smíchu, - přerušila moji poznámku paní učitelka Kromholzová, přítelkyně inženýra Štajnfesta, penzionovaná učitelka dějepisu a českého jazyka. - Hele, a kafe ti mezitím vystydlo. -

Potom jsme třídili a balili knihy dál, padlo na tu práci celé odpoledne.

Musím si o té Kateřině Druhé a jejím panování ještě něco přečíst. Nadarmo se ve starém Římě neříkalo Historia - magistra vitae.

© Petr Kersch, Děčín, červen 2013