Osmdesát autobusů, samozřejmě plných lidí, přijelo z Česka v pondělí 17. listopadu do Vídně na výstavu obrazů a kreseb Vincenta Van Gogha. Kolik Čechů přijelo ještě osobními auty, se nedalo zjistit, ale tihle všichni dohromady zahltili galerii Albertina, přetížili její pořadatelskou službu a vytvořili dlouhou frontu, která se zároveň stala jakousi neformální oslavou výročí české svobody pohybu. Po zjištění, že ve frontě a v davu návštěvníků prakticky nejsou příslušníci jiných národů, začaly mezi námi běhat vtipy typu Už chybí jenom Havel (Moraváci vyslovovali spíš ...eném Havél) nebo Už zase se sedmnáctého listopadu mačkáme v davu a bylo v té národní pospolitosti dost veselo.

Vsadil bych se, že v té chvíli bylo na schodišti a ulici před galerií víc Čechů, než smělo za komunistů do Vídně za celý rok. A jak si tento dobře oblečený a vykrmený dávek (rozuměj malý dav) krátil dlouhou chvíli? Především odbíháním ke stánku s nepříliš levnými wursty, pak do vysloveně luxusní cukrárny s domácími bonbóny, jejichž původním posláním je být cenným suvenýrem z Vídně a zde byly celkem bez patosu sežrány na ulici pro zahřátí. Mladší dívky pak výbornou angličtinou atakovaly ztepilého turecky vyhlížejícího příslušníka ochranky sdělením, že mají lístky předem koupené, na což on jim stejně dobrou angličtinou vysvětloval, že lístky předem mají evidentně všichni ve frontě a tím pádem je jakákoli přednost vyloučena. Zdálo se mi, že zatímco ty dívky se ještě samy sobě diví, jak jim ta cizí řeč jde, pro ochrankáře s tureckým výrazem už je to samozřejmost. To vyniklo zvlášť ve chvíli, kdy na otázku Where are you from? odpověděl: „Nové Zámky.“

Kdekoli v Čechách je nasnadě mít sedmnáctého listopadu depresi z toho, že se to úplně nepovedlo, zvlášť když tak velká část národa volí komunisty anebo někoho, kdo s nimi obcuje. Ale v téhle veselé a trochu sebestředné frontě v centru Vídně kousek od Svatého Štěpána, Opery a hotelu Sacher bylo naopak možné se z toho pondělního výročí jen radovat. V jistém smyslu se zase v Česku dá hlasovat nohama. Jak se to dělá? Jde se, nasedne se do jednoho z osmdesáti autobusů a mnoha osobních aut a jede se v den státního svátku zahltit vídeňská galerie.