Boha, císaře, krále nebo státníka nelze urazit: podle toho se totiž pozná. Jeho existence musí stát mimo tyto kategorie: je institucí, rozhoduje se nadosobně, neboť si je vědom odpovědnosti vůči minulosti, kterou ctí, i budoucnosti, kterou spoluformuje. Ví, že svým chováním stvrzuje a vytváří normy. Ten, kdo se v této roli proti pravidlům prohřeší, umenší sám sebe: stane se karikaturou mstivce jako králové, kteří brali vážně urážku svého majestátu, jak o tom svědčí literatura i po staletích. Urážka vždy spíše vypovídá o člověku, který ji pronese a zároveň o člověku, který se urazí.

A podobně je to s těmi, kteří přijmají od uraženého vyznamenání. Jak známo, výsadní postavení mezi charismaty zaujímá dar rozlišování. Ostatní charismata jsou na něm závislá. Bez rozlišení mezi několika druhy dobra a toho, od koho pozvání, dar či vyznamenání člověk přijímá, dotyčný neví, která pozvání, dary či vyznamenání jsou skutečná, které medaile jsou falsifikáty, s nimiž uražený darující sleduje svou vlastní, začasté nečistou hru. A to platí i tehdy, když mezi vyznamenanými jsou slovutné a čestné ženy a muži: Takový dárce je nechce odměnit, ale chce si přivlastnit jejich věhlas, za který pak schovává své intriky a kterými krášlí vyznamenání těch, kteří si je vysloužili jen jako jeho slouhové. A ten, kdo na jeviště, kde se ta komedie hraje, dobrovolně vstoupí, ztrácí sám sebe: vzdává se schopnosti rozlišování duchů. Dějiny si obě selhání pamatují, aby nám připomněly, že morálka je neslýchaně obtížné umění možného.

U darujícího i obdarovaného již nebije nalevo srdce, ale jen spekulativní a ctižádostivý rozum. To je dobrý námět na hru, ale špatný krok v životě, zvlášť když uražená hlavní postava je dobrým prodavačem pomíjivého verbálního zboží důvěřivým lidem. I Kreón, přezdívaný král rozumu, když podruhé usedl na trůn, svými příkazy zničil Théby.

Problém je asi i v tom, že zmlácenému a neustále ponižovanému jedna facka neublíží: na konci se dostaví vždycky netečnost a to je zřejmě situace, do které se opakovaně dostáváme. V okamžiku, kdy vystoupíme ze světa každodenní zkušenosti a spontaneity, jako lidé mizíme: člověk jako psychologicky dané individuum, jako biologický druh, jako humanistický mýtus, jako historický mýtus, jako historický projekt sama sebe, jak říkají filozofové, už neexistuje. Začínáme být zase zaživa mrtvolami: loutkami. Uražený vládce to ví a počítá s tím a raduje se. Je natolik otrlý, aby si duši nebral moc k srdci, a slovo už dávno pro něj ztratilo váhu. My tohle všechno mlhavě tušíme, ale neumíme to přesně pojmenovat. Nejsme jako Oidipova dcera, která přes Kreónův zákaz pochovala svého bratra, protože byla přesvědčená, že lidský zákon je víc než králův příkaz, i když je za to zabita. Jen proto její příběh tradujeme dodnes a víme, že Kreón byl kreatura.