Rok co rok, letos už po sedmnácté v řadě, vystupuje Mistr Josef Suk na božíhodovém koncertu v některém ze sálů areálu zámku ve Štiříně. Někdy to bývalo takřka komorní, když Mistr vystoupil v zámecké kapli a obecenstvo navlečené do zimníků se vtěsnalo do úzkých kostelních lavic. Jindy, jako třeba loni, teď už předloni, to bylo ve velkém sále kongresového centra. Přišlo tehdy hodně lidí. Proslýchalo se, že Mistr na tom není se zdravím nejlépe a že s veřejným vystupováním končí. Že jeho božíhodové vystoupení bude zároveň jeho poslední před veřejností, a že se tedy s posluchači rozloučí. Takže to bylo víc než příjemné překvapení, když vešlo ve známost, že se 25. prosince 2010 bude koncert konat, jako už šestnáctkrát před tím.

Pokud ovšem Mistrovi bude sloužit zdraví. Tenhle otazník visel nad koncertem. Posluchači se scházeli a usedali na svá místa a v sále vládlo napětí. Všichni jsme viděli židli, pořadatelé ji umístili doprostřed.

Sólový houslový koncert vsedě? Věru neobvyklý to jev, omluvitelný jen...

Raději ani nepomyslit.

Pak přišel Mistr. Možná, že odkudsi shůry na něho hleděli jeho předkové, Antonín Dvořák i Josef Suk, regenschori z Křečovic, a Otylie Dvořáková-Suková. V tomto nebeském auditoriu jistě nemohli chybět další dva Josefové Sukové, děd a a otec, a žáka si přišel poslechnout Jaroslav Kocian. No a samozřejmě tu bylo posluchačstvo aktuální, tedy tři sta lidí, mezi nimi Miloslav kardinál Vlk a čtyři někdejší ministři zahraničních věcí. Ti všichni viděli židli uprostřed pódia a čekali, co se bude dít dál.

Co by se dělo? Mistr se chopil houslí a zahrál Ave Maria – tím své koncerty vždy začínal a končil, asi jako hold své manželce Marii. Na připravenou židli neusedl. Pokračoval dál, hladivý tón jeho nástroje se vkrádal do duší a všichni, kdo tam byli, si uvědomovali, že jsou svědky čehosi výjimečného.

Asi to byl projev toho, čím také má umění být. Mistr to nevzdal. Přišel, přestože měl tucet důvodů proč se omluvit a jeden každý z nich by stačil běžnému člověku k absenci. Jenže tento představitel umělecké dynastie, rytíř Čestné legie, ten by nesnesl prohru, třeba že by byla stokrát omluvitelná. Stačilo poslat e-mail dva dny před koncertem a těžko by se našel někdo, aby zareptal. Ovšem k vrcholným výkonům patří i vrcholné přemáhání. A k vrcholnému umění patří i úcta k těm, kteří umělcův výkon přijímají.

Jistě je mezi námi mnoho lidí schopných absolutního nasazení. Je na ně ale méně vidět než na muže fyzicky oslabeného, který, přestože sotva stojí na nohou, neusedne na židli a vykoná svoji práci tak, jak byl celý život zvyklý. Mistr Suk si po koncertu vysloužil a zasloužil obrovské ovace a záplavu růži a sto a jednu poctu. Přejme si, aby ani tento koncert nebyl jeho poslední, a hlavně si přejme, aby bylo víc lidí statečných, jako je on. Lidí prodchnutých úctou k vlastnímu poslání a úctou k těm, jimž svoji práci nabízejí. Ostatně, přejme si, abychom mezi nimi byli i my. Je to snad špatné předsevzetí?

LN, 3.1.2011