Když jsem byl malý, dohlédl jsem kolem sebe jen na pár kroků. Jak jsem rostl, můj horizont se posouval dál. A podobně stáří prodlužuje paměťový horizont. To, co si pamatuji, tvoří cestu, kterou si mohu prodloužit a uvažovat přesněji o tom, kam směřuje: kam sice já už nedojdu, ale kudy půjdou naše děti a vnuci.

Tohle mě napadlo právě při psaní těchto fejetonů pro Český rozhlas. Nejstarší vzpomínku mám na červený mercedes, kabriolet, který jsem dostal k Vánocům. Byl to německý matchbox, s dokonalými detaily, natahovací, měl pět koleček a to páté se točilo kolmo k těm čtyřem a bylo o něco menší, takže se dotklo podložky jen tehdy, když jedno z kol už bylo mimo. V ten moment se autíčko samo vrátilo na židli, kde jsem si s ním hrál.

Pak se ještě pamatuji na zelené magické oko, které svítilo v obývacím pokoji a u kterého sedával děda s tatíkem, když poslouchali Londýn a podle zpráv označovali barevnými špendlíky na mapě Evropy, jak postupovala fronta na konci války. Pak přijely ruské tanky a vše se změnilo.

Dětská paměť je fragmentární a obrazová, ale přesto její rastr má vyšší řád: i dítě zřejmě zaznamenává hlouběji osudové události. Asi proto vidím dodnes před očima okamžik, kdy maminka mi řekla, že zemřel skokem z okna ministr zahraničí Jan Masaryk, syn prvního prezidenta: byl jsem v postýlce, měl jsem žloutenku, listoval jsem si v knížce o Ferdovi Mravenci a maminka měla na sobě modré puntíčkované šaty. A v témže roce 1948 si pamatuji na 1. máj: Milicionáři vezli kašírovaný bochník chleba, který byl tak velký, že zabíral celou ulici od jednoho chodníku k druhému, a jakoby hned za tímto průvodem se svět začal měnit. Z hostince Na růžku, kam jsme chodili pro pivo rodičům s Josefem Vieweghem, otcem Michala, se stalo agitační středisko, z bordelu ústav národního zdraví, z bia Rokoko bylo kino Tatra, kde místo barevných amerických filmů, jako byla Lassie se vrací, promítali černobílý Pád Berlína a Čínské jaro, a hlavní Vídeňská ulice byla přejmenována na Táborskou a z ní začaly mizet pestré krámky, které nahradila šedá a očíslovaná Bratrství, jak se tehdy začalo říkat znárodněným hokynářstvím.

Veselá barevnost mého dětství byla nahrazena oficiální státní šedí a ta jak erární deka překrývala minulost. Tak to trvalo až do druhé půlky šedesátých let, kdy začala opadávat šeď v padesátých letech narychlo nahozených fasád a na nás zase vykoukly veselé reklamy firem Baťa a Koh-i-noor. Dlouho jsme se ale neradovali a byly tu opět ruské tanky, které vše vrátily do nadirigované šedi, která měla opět zakrýt přirozenou sociální tradici. Společnost ztratila živoucí kontakt s minulostí a jediné, co zbylo z veselé minulosti, byly fragmenty obrazů a artefakty. Když je ale spojím a podívám se, kam směřují, musím se přiznat, že mám obavu, aby se historie neopakovala. Lidé v tramvaji začínají být zase nějak moc šedí. Jako kdyby i my jsme měli páté kolečko, které - když se ocitneme na pokraji změn - vždy vše vrátí zpět do starých kolejí. Snad jen ministr zahraničí Karel Schwarzenberg tentokrát nevypadne z okna. I když někdy, když se rozhlédne kolem, by si to mohl snad i přát!

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus