FEJETON: O kráse starých knih
Zamlada bývá poznání lačný lidský tvor – nespěchá-li tedy namísto toho se zakládáním rodiny – neuvěřitelně bohatý: jednak tím žírným dukátem síly, co každé ráno najde pod polštářem (a místo kterého tam na stáří bude potom bývat už jen hrst náhradních desetníků od eráru), jednak i těmi zatrachtilými penězi samotnými, jež si může ještě dovolit utrácet za tašky knih. Není pravdou, že za komunistů nebylo co číst, je však pravdou, že mnohé z toho, na co se stávaly fronty, za to nestálo, o čemž nás po revoluci někteří autoři (Páral?) přesvědčili sami – anebo jsme tehdy byli jen tak mladí a naivní? Proč nás ale hned ve škole nedonutili naučit se kupříkladu i nějakou báseň od Jakuba Demla, třeba tuhle:
Mé štěstí jest tak jisté jako hrob,
jak hrob jest jisté štěstí mé,
a jako hrob mne nemine,
tak nemine mne ani štěstí mé.
Když má chudý člověk posléze rodinu, návštěvy knihkupectví se mu stávají vzácností; spíš než pro sebe tam nakonec nakupuje jen pro své blízké. Nové knihy jsou drahé, zákazníci se rekrutují převážně z řad takových či onakých podivínů, solventně obvykle nevýrazných - o to jsou pak ty knihy ještě dražší; pravda, knižní průmysl zachraňují konzumenti limonád a zejména pak snobové, co si pořizují reprezentativní publikace od (o) jiných známých snobů (snobech) (Clinton?), které pak nečtené na odiv vystavují ve své knihovně; díky tomu knihkupci utáhnou naštěstí i díla, jež jsou tak duchaplná, že je skoro nikdo nekupuje. Nicméně i taková dotovaná kniha stejně stojí tolik co půl košile, která je v domácnosti určitě užitečnější – je proto báječné, že existují antikvariáty.
Příjemné obchody s levným čtivem všeho druhu, kde za cenu jedné nové pořídíme deset knih starých, jsou jediná prodejní zařízení, v jejichž prostorách jsem schopen strávit dobu delší než krátkou. Ačkoli se zde nepanenskost knih jaksi apriorně předpokládá, zachovalé výtisky z dob relativně nedávných jsou i tady mnohem tržně žádanější a tedy dražší než ty ohmatané, časem zažloutlé. Má to zásadní výhodu: nejlevnější jsou knihy šedesát, osmdesát let staré, a právě ty jsou nejkrásnější. Škarohlídi sice říkají, že smrdí zatuchlinou, avšak opak je pravdou – poctivé klenoty knižního průmyslu z dob, kdy předměty se ještě vyráběly takové, aby oku lahodily, ruce hladily a samy dlouho vydržely, nostalgicky voní starými, zašlými časy; těm, co si je tehdy nové kupovali, takto ještě vonět nemohly: musely si svoji vážnost zasloužit desítkami let strávenými ve skříních, sklepech a na půdách. Pro pěstování nadhledu nad historií, v němž čtenářovo výsadní postavení spočívá, jsou nezbytné. Bytelně vázány v solidních, často i ozdobných vazbách, dobře drží na otevřené stránce a ani potenciální nešetrné přehýbání (při četbě vleže) nezpůsobuje jejich rozpad po prvním přečtení.
À propos, u nás ve Zlíně máme knihovnu v důstojné historické budově hned u parku, která by mohla být i školou nebo muzeem, a tak se tu naštěstí neřeší, má-li nová knihovna vypadat jak medúza, rozevřená kniha či čert ví jaké ještě modernistické monstrum - lze si tam kupříkladu zapůjčit i téměř sto let starého Pascala. Takové knihy mají ještě onen pěkný archaický jazyk, v jakém i pan Beneš pokračuje na těchto stránkách svojí nezbolševisovanou češtinou. Je to styl, jenž příjemně evokuje doby, kdy se ještě tvořilo přímo, neboť to jinak ani moc nešlo. Dnes, kdy díky textovému procesoru mohou literární snaživci své věty nastokrát překopávat, korigovat, zušlechťovat a mařit, nelze než smeknout před takovým Karlem Klostermannem, jehož perem psané rukopisy se téměř neliší od konečné, vytištěné verze. I staré překlady do naší nádherné řeči, již mohou Čechům dodnes závidět početní evropští uživatelé čtyř pádů na západě, jsou jistě jaksi barvitější než ten dnešní, globalizovaný (pěkný den!) zdejší jazyk: porovnejme jen dílo Mořský vlk od Jacka Londona v novém a starém vydání …
„Sám ani nevím,“ začíná staré vyprávění vydané roku 1989, „odkud bych měl začít, třebaže si čas od času dobírám Charleyho Furusetha, že za všechno vlastně může on. To on si přece pořídil tu chatičku v Mlýnském údolí, v samém stínu Mount Tamalpais, a nechával ji prázdnou, jak byl rok dlouhý, kromě zimních měsíců, kdy si tam jezdil zalenošit a počíst v Nietzschovi a v Schopenhauerovi, aby nechal hlavu trochu odpočinout.“
V roce 1922 si ale překladatel, co dnes jistě již nežije, naopak poradil s textem klasikovým takto: „Nevím věru, kde začíti své vypravování, ač někdy žertem přičítám vše na vrub Karlovi Furusethovi. Měl totiž v Mlýnském údolí ve stínu Tamalpaiského pohoří letovisko, ale málokdy zde bydlil; uchyloval se sem právě jen na zimu, aby prolenošil zimní měsíce, čta Nietzscheho a Schopenhauera. Říkával, že si při nich odpočine mozek.“
Tak nevím; který překlad je lahodnější?
„Čtenář to má dobré, může si své autory vybírat,“ pravil Tucholsky. Joubert však ale zase odhalil i čitatelovu slabinu: „Stinnou stránkou nových knih je, že kvůli nim nemůžeme číst staré.“ Není to však pravda, ani jedno – čtenář vybírá jen z toho, co je mu k dispozici. Touží-li se obvykle dopracovat něčeho, co by za přečtení stálo, nesmí vybírat, ale hledat, a to bývá klopotné. Ani staré knihy pak nejsou nikomu zakázány jen proto, že vycházejí i nové – to jen dav obecný prahne po novinkách, za drahé peníze je kupuje a tím jejich sezónní existenci umožňuje, zapomínaje, že vše už tu bylo dřív. Zažloutlý, levný, kvalitní odkaz našich předků lze tak znovu a znovu objevovat, hltat a vděčně užívat - za kamny v těchto měsících, kdy jsme tam vlezli, abychom tam ještě chvíli pobyli …