Do početné a staré rodiny psacích potřeb se slavnými předky, jako jsou rydlo, husí brk, čínská tuš a posejpátko, patří i jejich chudí příbuzní: tužky obyčejné a inkoustové, násadky, často na horním konci okousané, psací pera ocelová nebo mosazná, a také štětce a tenoulinké štětečky, které umějí čínsky, japonsky nebo korejsky; v další řadě pak stojí bohatší exempláře, propisovací tužky Parker, plnicí pera Lamborghini... Některá jsou i zlatá! Tiskárna připojená k počítači? Ta se od svého zrodu považovala za šlechtičnu... Ve skutečnosti se jednalo o miliardářskou zbohatlici, která ohrnovala nos, když ucítila pachovou stopu zchudlého staříčka - mechanického psacího stroje.

Pamatujete se na psací stroj? Taky jste měli doma ten mechanický zázrak značky Brown and brths? Nebo Remington? Nebo jejich mladší sestřenici Zetu (Made in Czechoslovakia)? Zespodu možno spatřit firemní štítek a na něm letopočet, kdy byl stroj vyroben. Ten můj je hodně starý, starší než já. Zasunout papír do psacího stroje znamenalo ručně pootáčet válec pomocí postranního kolečka. Přáli byste si psát strojem a potřebujete pět kopií? Sežeňte si uhlové kopíráky a pět listů průklepového papíru, lehoučkých, jemných. Všechny poskládejte na sebe jako černobílý sendvič, teď páčkou rozšiřte mezeru pod válcem, aby se to neschumlalo... Áno, hezky srovnat - a můžete začít psát. Až bude řádka plná písmenek, ozve se romantické zacinknutí. Jak to cinkne, musíte na stroji ručně vrátit válec zpátky (správně, mládeži, počítače zdědily klávesu "return") a psát dál a zase cink a zase dál, zrak upřený na opisovanou předlohu, každý den, s bolavými zády, se zarudlýma očima, s nedopitou kávou v bíle smaltovaném hrnku vedle stroje...

Kdepak asi jsou mistryně republiky v psaní na stroji? Ti prstoví rekordmani a jejich dvěstě úhozů za minutu? Co asi dělají bývalé korespondentky, ty kancelářské dělnice národních podniků?

Ve větších městech bývaly zřizovány veřejné pisárny. Některé byly jako menší baletní sál, jiné zase jako větší obývák. Po ošlapaných schodech se šlo do suterénu. V tmavé chodbě jste slyšeli vzdálené rachocení, bylo hlučnější a hlučnější, pak jste otevřeli dveře a ocitli jste se v pisárně. Se stropu padalo věčné světlo holých žárovek. Na nízkých stolcích, sestavených do několika řad, stálo deset, dvacet i více psacích strojů; většinou unionky - byly masivní, odolávající začátečníkům, všelijakým vzteklounům i chronickým psavcům, kteří se pokoušeli napsat na stroji román nebo stížnost na úředního šimla nebo báseň. Poplatek za propůjčení stroje jste zaplatili u korpulentní paní, sedící v rohu pisárny. Záviděníhodným tempem opisovala - samozřejmě na psacím stroji - jakési sáhodlouhé texty. Stihla přitom spoustu jiných činností. Bylo třeba uvolnit zaseklou páčku psacího stroje, na kterém student se pokoušel vyťukávat další stránku své diplomové práce. Musela také dohlédnout na staříka, který psaní na stroji jenom předstíral, do pisárny se přicházel ohřát a kradmo ukusoval housku. Napomenula dvě dívky koketující se studentem. Nechte toho chichotání a radši dopisujte, blíží se čtvrtá hodina odpolední a bude padla - konec osmihodinového mechanického rámusu.

Psací stroj - kam s ním? Vetešník vás pozve dozadu do skladu a ukáže na regál, kde stojí sedm takových vysloužilců. Zastavárník se tváří taky odmítavě: kdepak, na tohle harampádí kupce neshledáte. Ani sběratelé na dotazy neodpovídají. Říkáte, že by to mohla být ozdoba v domácím interiéru ? Myslíte něco jako starý harley, srnčí paroží nebo preparovaná štičí hlava?

Můj starý psací stroj... Psací stroj značky Brown a jeho bráchové... Stojí v koutě, odložený, nepotřebný, zapomenutý... Černá písmenka na zažloutlých kotoučcích klávesnice se nějak zmenšila, bez brejlí se nedají přečíst. Obě cívky s červenočernou tiskací páskou se otáčejí příliš ztuha. Lakovaný rám je oprýskaný a v jeho ohybech se objevila rez. Už nejsi ten fešák, co býval se mnou na tahu až do úsvitu. Ani já nejsem, kamaráde! Měl bych ti být vděčný! Kolik protestů jsme spolu dali dohromady! Těch návrhů na zlepšení! Těch žádostí na odstranění zbytečností! Kolik postav jsme spolu stvořili, pamatuješ? Kde asi dnes je pan učitel Doner? Jestlipak Lucie pořád píše do svého notesu básně? Cikánka Gábi krotí svou divokou krev? Zdalipak Aquariův obraz na zámecké chodbě ještě někdy roní slzy? Vzpomínáš, jak pan Mitlener našel ve zděděné chalupě bič? Nebo jak na poslední chvíli mladý Ripl zachránil toho nešťastného Rudiho před sebevraždou? Nikdo z nich nestárne, viď?

Ne, kamaráde, nedám tě, zůstaneme spolu. Když nebudu vědět, jak dál, ohlédnu se - a ty mi napovíš.

© Petr Kersch, Děčín, září 2012