„Realita je pravé, svaté šílenství. Jen jí dát uzdu a řád,“ říkával Bohumil Hrabal. „Pábitel je naplněn obdivem k viditelnému světu, takže ten oceán krásných vidin mu nedává spát,“ dodával. Takové ukočírované šílenství, které se zabydlí v duši spisovatele, je skutečným motorem všech autorů, kterým se říká poeta natus: těch, kteří nechtěli život jen pozorovat. Dílo z jejich praskliny v duši, kterou nahlédli život, pak stříká jako termální gejzíry na Islandu z prasklin zemské kůry. Takových umělců není mnoho, sice pábí a jsou ispirováni „aviatickým stylem“ Chagallovy malby, ale činí tak jen proto, aby se víc přiblížili pravdě, jakožto triumfu vlastního svědomí.

Mou generaci tímto způsobem psaní fascinoval Jack Kerouac, jehož kniha Říjen v železniční zemi se u nás objevila v roce 1963 stejně jako první oficiálně vydaná kniha Bohumila Hrabala Perlička na dně. Kerouacovo ale asi nejzásadnější dílo Na cestě vyšlo u nás až v roce 1978. Tuto knihu napsal v dubnu roku 1951: zavřel se do pokoje a začal psát ručně na pět metrů dlouhé tenké role japonského kreslícího papíru a lepil je dohromady do velkých pásů. Pracoval neúnavně tři týdny, skoro nejedl a nespal, pil jednu kávu za druhou, aby vytvořil svůj jediný 75 metrů dlouhý odstavec tak, jak se mu vynořily v paměti vzpomínky na toulky po Spojených státech. Na tento způsob opojné tvorby ho přivedl jeho přítel Neal Cassady, který mu poslal čtyřicetistránkový dopis. Kniha se brzy stala manifestem beatniků, kteří po jeho vzoru rovněž hledali vzrušení, aby se dotkli podstaty života. A podobně sepsal Bohumil Hrabal novelu Taneční hodiny pro starší a pokročilé, která vyšla v roce 1964 a skládala se rovněř z jedné nekonečné věty.

Kerouac měl nevlastní bratry, a to nejen v Bohumilu Hrabalovi, ale třeba i v malíři Mikuláši Medkovi, kteý ve stejném roce 1951, když psal tento mág Na cestě, si zapsal v Praze: „Sedím s čelem opřeným o hřebíky a tvůj stín plný oblaků je opřen o mé dlaně. U prostupných zdí plných krvavého kamení brousím břitvu, kterou přetneš zápěstí svému stínu.“

Ale zároveň všichni tito bájiví muži, kterým oceán krásných vidin nedá spát, protože je ovanula peruť šílenství, mají i své dávné předky, kterým zdravý rozum říkával, že pozemské věci neznamenají mnoho a že skutečná realita existuje pouze ve snech. Charles Baudelaire již v roce 1860 napsal: „Ti, kteří dovedou pozorovat sami sebe a udržet si své dojmy v paměti a kteří si dokáží sestrojit duševní barometr, ti jistě na pozorovatelně své mysli zaznamenali doby krásného počasí, šťastné dny a chvíle rozkoše.“ A naštěstí mají všichni tito psavci, které si vybral jazyk, aby spatřil sám sebe, i v současosti u nás pokračovatele v Martinu Ryšavém, kterému „je v Čechách všechno moc blízko, krajina je tu přehledná a mírná a člověka to z jejího domáckého tepla táhne pryč: do světa nebo do snu.“ A ten, kdo nemá tvůrčí extatičnost těchto bardů jako já, může si o tom alespoň číst.