Viděl jsem ten zázrak, který není žádný zázrak, ale obyčejná technická novota, v Mořském světě na Výstavišti v pražských Holešovicích. Mořský svět je akvárium, velkoryse vybudované, s množstvím ryb a rybiček, od pidirybek až po žraloka metr sedmdesát dlouhého, který tam rozvážně krouží nádrží, doprovázen tajemníky, mediálními poradci, lobbisty a jedním štítovcem. Ten zázrak, který není žádný zázrak, ale obyčejná technická novinka, je cosi jako „virtuální moře“: na bílou plochu velkou bratru čtyřikrát čtyři metry na podlaze místnosti, kde jsou akvária, shora promítají animované rybičky, ale také mušle a mořské hvězdice. Když na tu plochu vstoupíte, rybičky, respektive mušle anebo hvězdice před vámi prchají. Ať děláte co děláte, nepodaří se vám na některou z nich ťápnout.

Tohle virtuální moře zajímá především děti. Ty se tam prohánějí po bílé ploše a honí ryby a pranic si nelámou hlavu, jak je to možné, že před nimi virtuální rybičky prchají. To, co děti předvádějí, je „konzumace zázraku“. Na takové konzumaci není nic špatného. Naopak, je to ten nejpřirozenější přístup k zázraku, jaký může být. To, že růže voní, je také svým způsobem zázrak a bereme to na vědomí jako samozřejmost, aniž bychom si tím lámali hlavu.

Mezi růží a virtuálními rybičkami je mnoho zásadních rozdílů, mimo jiné i ten, že růže tu byly před námi a budou po nás, kdežto virtuální rybičky jsou novinka.

Stál jsem zadumaný u té plochy a pozoroval skotačící děti a lámal jsem si hlavu, jak je to možné. Pohled vzhůru mi nic nepřinesl. Viděl jsem tam datový projektor, bezpochyby připojený k počítači. Napadlo mě, že v ploše musí být nějaké nášlapné body, nějaká čidla. Pak by ta plocha fungovala jako veliký tablet, bylo by to celkem banální polohovací zařízení, jenomže větší než bývá obvykle.

Touhle hypotézou jsem se těšil, dokud mě nenapadlo vztáhnout nad plochu ruku.

Rybičky prchaly i před mou rukou, která se plochy nedotkla.

 

Později jsem napsal do svého blogu Hyena.cz o svém pozorování. Několik čtenářů mi poslalo svoje hypotézy. Jeden pán například předpokládal, že někde nahoře je infračervené čidlo, snímající tělesnou teplotu. Čidlo zaznamená teplotu mé ruky, určí polohu a pak už je to velmi prosté, přenést tuhle informaci do počítačového programu. Hezká teorie, bohužel snadno vyvratitelná, stejně jako teorie o čidlech v podlaze. Když jsem totiž konal pokusy s rukou, napadlo mě kutálet po ploše prázdnou plastovou láhev. Rybičky prchaly. Láhev je studená a eventuální infračidlo by ji nezaznamenalo. Jiný čtenář mi napsal, že podobnou vymoženost viděl v Bruselu. Tam zase měli promítací plochu na stěně, a když se před ni člověk postavil, kolem něho vyrůstaly virtuální stromy. Možná, že těchto interaktivních promítaček bude přibývat a stanou se součástí městského koloritu. Zároveň je to ale známka toho, že se stroje učí vidět. Kamera taky vidí, ovšem jen mechanicky zaznamenává obraz. Tohle je vidění jiného druhu. Stroj (v obecném slova smyslu, tedy člověkem vytvořený systém) vidí a podle toho, co vidí, jedná. Odhání rybičky nebo poručí virtuálnímu stromu, aby vyrostl. Anebo aby vás postříkal vodou, pokud je to stroj humorista. Jeho kolega stroj terorista vás rovnou zastřelí. Tak daleko ještě nejsme. V Mořském světě uvidíte stroj, který vás pobaví.

LN, 23.3.2009