Nikdy se asi nedozvím, jaké to Slovo bylo na počátku, jak o tom hovoří Bible. Ani jaké Slovo bude na konci.

Budiž světlo – to asi není ten výrok, jímž svět vznikl. Před světlem byla tma, nejspíš. A tma je přece součást světa. Prostě něčeho. Takže světa.

Svého času mi vrtalo hlavou ne to, že svět vznikl velkým třeskem – to je asi to Budiž světlo - , ale co bylo předtím? Co to třesklo? Vyfabrikovala jsem si teorii, že čas běží všemi směry současně: dopředu, dozadu. Nebo taky zůstává stát a neběží. To mi vysvětlilo, že mohlo v nicotě třesknout něco (něco předchozího), co vzniklo až potom - vlastně už předtím. A že čas běží – taky jsem si vymyslela – rovněž nahoru. Dolů, šišatě, tak porůznu. Všemi směry. A že běží a tvoří, pořád dál. Což by vysvětlovalo paralelní děje, snad i vesmíry… Je to jediné logické vysvětlení. Vědcové to později potvrdili (anebo to potvrdili dřív, ale ve známost to vešlo později). Ó, jak jsem chytrá.

To určitě. Vesmír je nekonečný. Neustále se rozpíná. Co se teda sakra práce rozpíná kam? Rozpínat se může jen něco, co má hranice. Nekonečno je nemá. A co je za nimi? Ještě větší nekonečno? A co když má úsečka nekonečně mnoho nekonečně malých bodů? Jak je to pak s tou její úsečkovitostí? Jsem hloupá, nevím.

Čas běží…, je rozpínavý a prosákavý jako voda, vecpe se všude, i sebemenší skulinkou, jenže co s tím Slovem? To taky prosákává, aby udržovalo stav věcí? Nebo je konečné? Slovo je nekonečné…? Au. To Slovo. Au, au.

A ti vědcové, kteří současně tvrdí, že je něco nekonečné, a přitom se to rozpíná? Je to nekonečné, a basta! Rozpíná se, a hotovo! Vesmír je nekonečný a pořád se rozpíná, je to jasné, nic ke zkoumání. Co tedy je, ten vesmír (Vesmír?)?

Ale vědcové (fyzici) taky zkoumali, až dospěli k nevyhnutelnému závěru - nevyhnutelnému z pohledu vědy: zdá se, že svět vznikl a je udržován, neustále znovu vznikán a provozován, myšlenkou.

Lidé neustále něco myslí, pořád něco říkají. Ustanovují svět. Ale jaký bude? Slova jedněch jsou popřena slovy jiných, výroky soupeří, perou se, válčí. Čí slova utvoří to, v čem budeme žít? Politici mají představu, že jejich slova, a bohužel se jim to čas od času daří. Dějiny by mohly vyprávět… vyprávějí, lidskými slovy. Kdedo chce být druhým autoritou a hrne ze sebe svá slova.

Zdá se, že tím, že něco vyslovíme, pojmenujeme, jako bychom tomu vytyčovali tvar a meze. "Řekl jsem, a basta!" Dál už nic není. "Koukej to udělat!" Mluvčího nezajímá, jestli je to proveditelné. "To je levicové, to je pravicové." Pokud jde o mé vidění, levicovost některých se hbitě převrátila v pravicovost a některé teze původně pravicové realizují levičáci, a naopak. Z těch ideových převráceností vzniká to, čemu se říká bramboračka, vše souvisí se vším, vyznat se v tom nelze. Je to snad ten počáteční Chaos? Slova se vzájemně požírají, výroky se svíjejí, ale přesto se o ta slova hádáme, jako by byla posvátná.

Posvátnost, to je ono. Všemožná zaklínání, sliby, jejichž platnost anulujeme zkříženými prsty, varování před rouháním. Slovy vytyčujeme, o slova se hádáme, jejich obsah nezkoumáme, je to dané. Na některá slova nesmíme ani pomyslet. Zeptejte se faráře nebo věřícího souseda. Nicméně známe jejich obsah, a právě pro ten obsah ta slova nesmíme vyslovit.

Co je psáno, to je dáno. Z billboardu v metru na mne kouká politik, slova z plakátu říkají: "Čechy jsou srdce Evropy. Jdeme do toho!" Co je to za sdělení? Jak souvisí ČECHY SRDCE EVROPY s tím, že máme kamsi jít? A kam máme jít? A proč to říkají o tom srdci Evropy? A on to udělal, je to jeho zásluha, doporučení pro něj, že jsme srdce Evropy?

Zažila jsem hezký těžký malér. Pracovní výkazy k jednomu projektu: všichni členové řídícího týmu napsali k jednomu dni stejný počet hodin a sdělení "Porada řídícího týmu". Jediný člen týmu napsal (k témuž dni a stejnému počtu hodin) "Řídící tým – porada". Dílčí zpráva neschválena, přísun peněz pozdržen. Neboť co to mělo znamenat – on měl jinou aktivitu? Jak to, že užil ta slova v jiném pořadí? Napravili jsme to.

Těm administrátorům jsme ale museli vysvětlovat, že je rozdíl mezi propagačními nálepkami a posterem (oficiální pojem: odborné sdělení na odborné konferenci).

Někdo si vylepí cedule JE ZAKÁZÁNO a už se nezkoumá, zdali má právo něco zakazovat. V diskusi někdo někoho označí za komouše (a je to fuj!) nebo za pravičáka (a je to fuj!), bez důkazů, jen pro odlišnost názorů. A hotovo, dál se nediskutuje. Po nadávce, jež se zřejmě rovná zákazu, argumenty neplatí.

Vesmír není to jediné, co se rozpíná. Rozpíná se mnohost slov. Projděte se knihkupectvími, knihovnami. Je toho tolik, co by člověk měl znát, tolik co by chtěl číst… Nedá se to zvládnout. Kdekdo sděluje své nápady a pocity. Pozoruhodně mnoho je thrillerů, hororů, krváků, v nichž řádí šílenci. Autoři vynalézají podivuhodné způsoby, jak někoho připravit o život nebo jak omluvit něčí vražedné počínání. Také je hodně sdělení o tom, "jak jsem žil", a mezi autory jsou populární návody, jak žít lépe. Mám pocit, že to od sebe opisují. Čtenáři se nasytili, už před těmi příručkami tolik nepostávají. Zákony přitažlivosti šly do slev, stejně jako katastrofa 21. 12. 2012. Jsou nové knihy. A všechny ty hrůzy jdou do rozpínajícího se vesmíru a rozpínají se s ním.

Co to čtete, princi? Slova, slova, slova. Mluvíme, abychom o sobě dali vědět. Všechna slova, která umisťujeme do neustále se rozšiřujícího prostoru, patrně tam zůstanou na věky, nezničitelná připomínka našich životů. Výroky sprosté, zlé, laskavé, soucitné. Poutavé, přínosné, objevující. Slovy a výroky sdělujeme, co jsme objevili, co si uvědomili, chceme to sdílet. Neustále posouváme hranice, rozšiřujeme pole znalostí, uvědomění.

Svého času, těsně po promoci, jsem pracovala ve výzkumném ústavu, v dokumentaci a výzkumu. Dostala jsem dobrou informaci a záhy si ověřila její platnost: z jedenácti knih je jen jedna důležitá. Těch zbylých deset je buď´ odvozeno z oné jedenácté, nebo jsou to nanicovatosti. Potíž je v tom, jak poznat tu jedenáctou knihu. Rok vydání ani jméno autora nejsou nejpřesnější ukazatel.

Kdejaká idea, kdejaké hnutí, kdejaká iluze se domáhá našeho souhlasu a aktivní podpory.

Jak poznat v záplavě slov to pravé? Jak poznat pravdivý výrok? Na rozdíl od jedenácti princezen v pohádce, z nichž měl Jiřík určit tu pravou, tady po tom pravém žádná muška neleze.

Člověk musí zestárnout a být vzdělaný. Hm. Znám pár postarších vzdělanců, někteří jsou úplní blbci.

Zdá se, že tu funguje chtění, nebo, chcete-li, osobní nastavení: hodnoty, jim odpovídající postoje, přání, aspirace. Mnozí lidé hledají ve výrocích těch druhých svou ozvěnu nebo ozvěnu svých úzkostí, čekají na potvrzení své jedinečné správnosti. Chraňme se toho, naslouchejme přesně. Sledujme, kdo nám v disputacích naslouchá, co z našeho sdělení pochopí či aspoň uslyší, na co odpoví. Co přesně říká. A sledujme přesně i to, co říkáme my. Odhlédněme od svých strachů i aspirací, jsou zbytečné.

Možná slova skončí. Už teď se omezujeme na obrázky – v televizi, v novinách. Ve filmech jsou slova přehlušena velice hlasitou hudbou, takže není rozumět. Jako by děj nebyl potřeba, jen ty akce. Jako by slov nebylo třeba.

Tomu, co nám nabízejí političtí kandidáti před volbami, rozumíme jen potud, pokud do volebních sloganů můžeme umístit svá chtění, své sny, a po politicích chceme nikoli činy, ale aby nám zařídili, že my budeme ti lepší než protistrana. Nestaráme se o předcházející politické výkony uchazečů o voličskou přízeň, chceme jen slogan. A ten musí být jednoduchý, snadno zapamatovatelný. Jenže – už jsem to kamsi napsala, opakuji to znovu – za slávou jednoho se bída davu neschová.

Slova nesou informaci, definují tvar. Možná, že je jednou nebudeme potřebovat a budeme se dorozumívat jen pískáním. Ale o čem? Pískáním konstrukci turbíny popsat nelze.