16.4.2021 | Svátek má Irena


FEJETON: Jarní

1.4.2010

Jaro se podobá mládí; a také ránu.

„Ale vždy znovu bude se takový svět pomíjivosti tvořit: kdo by vás chtěl spasit z prokletí vznikání?“ - Anaximandos

Když je člověk mlád, nachází – jak se říká – každé ráno pod polštářem dukát. Po třicítce už tam není nic, od čtyřicítky musí arci pokaždé doplatit sám. Jak na tohle přichází, probouzí se mu povědomí o neúprosném ubývání vlastního času – s čím zamlada rouhavě plýtval, začíná se posléze k tomu chovat jak k měšci. Vědom si náhle, že i jeho žití má jako všechno svoje dno…

Mladý člověk je milionář se všemi vlastnostmi, jež s sebou tento požehnaný stav přináší. Síla, krása, vitalita, to všechno je jaksi samo sebou – je bohatý svojí budoucností, která je mnohem širší než minulost. Ať bylo co bylo, teprve BUDE, co skutečně nakonec jeho životu poskytne tu kýženou polohu, jíž věří – věří sobě, svojí budoucnosti. Coby boháč může si tak klidně dovolit plýtvat, jak to rozmařilosti (nejen) jeho mládí přísluší – rozhazuje si svůj čas, jako se drůbež krmí na dvoře; protože měšec je vlastně ještě pytel. Kdo však od začátku dobře dovede hospodařit (a jak marná tu bývá výchova!), sklizně se obvykle dočká. Mnozí sklidí, co zaseli; jiní se naučí polnímu pychu; třetí mezitím zahynuli. Všechny tyto dovednosti z mládí člověk nikdy nezapomene; ani ony nikdy nezapomenou na něj. Svůj čas si každý nese s sebou, jakkoli se domnívá, že se veze na jeho voze…

Třicátník bývá solidně již zajištěn, takže pod polštářem zatím moc hledat netřeba. Má většinou malé děti, profesi a materiální zázemí. Je páteří společenských statistik. Jeho pravděpodobný životní čas dospívá již do půlky, ale on se stále cítí být jaksi na začátku. Čas je mu pořád ještě levným zbožím, za jaké vedle vzduchu, vody a lesa platit netřeba. Obvykle...

Silný, zdravý a úspěšný třicátník toho už hodně vydělal, takže i hodně prodal – za některé obchody se stydí, nikdo o nich naštěstí ale neví. Někdo prodával vzduch a sklidil vítr, ale ten je zato o to ošlehanější. Ztráty zdají se být nicméně dobře zaplaceny solidním portfoliem opravdu leckdy tvrdých zkušeností – třicátník je ještě příliš mlád, aby se sám sebe dokázal zeptat, není-li celý ten balíček jen nepodařeným pokusem na herní burze života. Kolik je lidí, jimž jejich čas mezi prsty nepřeteče? Kdo ho kolik zachytí? Kdo může vůbec takové otázky pokládat a pokoušet se na ně odpovídat?

Stružka času jaksi proudí nicméně pořád, protože nic není člověku tolik vlastní jako spoléhání se na zaručenost vlastního pobytu v jeho zdánlivě neomezeně se opakující neukončenosti. Svah času je ještě dlouhý. Po čtyřicítce se ale začnou dít věci: leckdo poněkud zmaten, že už půlka života pryč a ráj srdce pořád nikde, jiný o tom neví, a to je jeho štěstí. Obvykle ale muž (žena ne – ta to dávno ví) začne přemýšlet, ptát se – a nepříliš ochotně platit ty dukáty. Tu zdravím těla, tu duše, sportem, vitamíny - antidepresivy, chlastem, drogami.

Život vede k pokoře – čas je, hleďme, mnohem kratší, mám, bože můj, jen jednu svíčku, byť se zdála být zpočátku tak vysoká. Lituje; i bilancuje; hledá útěchu – a nachází a ztrácí a nachází, život pokračuje. Opakovaně se zdvihá z vlastních trosek. A jedno tělo stále přitom existuje, takže to zvládá všechno najednou. Rozdíl mezi minulostí a budoucností je jen v tom, že zatímco to první už nikdo nezmění, to druhé stále nabízí hodně variant – v budoucnosti je možnost a dokud je život, je i budoucnost. Platí to pro vše, co se měří časem. Jaký div, že člověk svědomitě tedy shrabuje zbylé zásoby času, spěchá, rychle hledí dohnat dílo, užít konečně i krásy, lásky, života…

Mládí má handicap nezkušenosti, stáří zase sešlosti. Čas je zrání – a šance…

Tehdy začíná člověk žít, vychutnávat, vážit si, a – nacházet. Čas jako jediný z lidských pojmů, jako by chtěl poukázat na svého skrytého objevitele Platóna, spravedlivě životního samohospodáře odměňuje moudrostí stáří, každého stejně, nezávisle na tom, jak se má ekonomicky. A nejen - „Kdybych byl o dvacet let mladší!“ stěžoval si sedmdesátiletý Picasso; ještě jednou tolik mu bylo dáno. Starý člověk je opět milionář. Že je slabý, škaredý, pasivní, je jaksi samo sebou – je bohatý tím, že jeho minulost je mnohem širší než budoucnost. Ať bylo, co bylo, skutečně to BYLO, a to utvořilo jeho život, který tu stále má na sobě, s sebou, všechno bohatství v jednom.

Starému člověku jeho čas už konečně neběží, ale on sám běží po něm. Intuitivně pochopil, aniž si to většinou kdy uvědomil, že on sám je jako ten den nebo rok. Ve věčnosti pomíjivý. Na pyramidě svého díla, jež je takové či onaké, ale každopádně jeho, tak pro uklidnění může shlédnout dolů zpět, aby pokorně poděkoval místu, kde právě stojí, za to, že tam je.

Neboť jako na pozadí věčnosti je jeho život jen jedním periodickým cyklem z mnohých, tak on sám zakouší tu mnohost nejen v opakování jar, kdy slunce mu pokaždé zahřeje tvář, ale i rán, kdy světlo mu zase prosvětlí jeho starou duši, zaručeně, neměnně, zatím. Stále znovu dokola totéž, a pokaždé jinak – život běží, protože naplňuje kosmické poselství, jež tu ve svém imaginárním absolutoriu stále stojí, čímž všechno JE. Mnohokrát - pokaždé proto jen jednou… Kdo se teď zase dožil jara, měl by za to také poděkovat...



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.