Bylo těsně před Silvestrem a v „tanečním sále“, který jsme měli propachtovaný na různé naše merendy od místních myslivců v bývalé hospodě, nebylo skoro žádný dřevo na topení. Přes veškeré domlouvání a vykládání, kde nic tu nic. Jednou nemohl ten, podruhé onen a dřevo pořád žádný. A to v sále stály, aby se vyhřál, stará „školní kamna“ a ta něco spolykají. Ach jo, tak to budeme muset dělat dřevo těsně před Silvestrem, ve sněhu. Snad ho nebude moc. Nebylo. Nebyl žádný. Den před Silvestrem to vypadalo tak na říjen, slunce svítilo, auta s připnutými vozíky stály v lese na cestě a my jsme dělali dřevo jen tak v košilích a mnozí i v tričkách, jak pálilo slunce. 

„A to má být zítra Silvestr,“ hleděl kolem sebe na žlutou trávu Jarda a když zalétl jeho pohled na modrou oblohu bez mráčku, se sluncem svítícím jako o babím létě, ušklíbl se.
„A to já jsem si sem vezl, blbec, běžky.“

Z lesa vytahané a na menší klády nařezané dříví se dovezlo do vesnice, kde je Mirek P. řezal na cirkuli. Obrovský silostroj, pamatující snad ještě císaře pána a jeho rodinu, měl totiž největší kotouč v celé vesnici. Velký, tenký, při řezání dřeva se vlnil jako had. Ženský pomáhaly nosit a k večeru bylo hotovo.
„Přijďte zejtra na panáka,“ zvala Radka. Jejich chalupa je na konci vesnice, na vršku, kde fouká a táhne celý rok.
„To víš, že jó,“ slíbili jsme jednohlasně. Co taky na Silvestra dělat, než navštěvovat kamarády. A protože „po práci legraci“ jak říkali soudruzi, tak cobysme nezačli už od rána, když práce už je za námi a je volný den.

Druhý den ráno svítilo sluníčko, rádio vyhrávalo populární písně, v televizi běžely pohádky a vůbec bylo veselo. Někteří horlivci využívali krásného počasí k tomu, aby umyli svoje kovové miláčky, neboť v té době byla snad v Praze jedna jediná myčka a auta už podle toho od podzimu vypadala.
Odpoledne bylo v chalupě u Radky a Honzy krásně. Dali jsem si grog. Pak ještě jeden grog, pak venku začalo pršet, tak další grog a konečně jsme se rozhodli, že už je dost nagrogováno a že by se měla jít roznášet radost někam jinam.

Vyhrnuli jsme se před barák a někteří jedinci doskotačili až na silnici... A tam sebou švihli jak široký, tak dlouhý. Při pokusu se zvednout sebou švihli znovu a vůbec to vypadalo dosti podivně.
„Co to tam děláte, to ste tak vožralý nebo co?“
„Vono to, vono tento,“ ozývalo se ze silnice promícháno s dušenými výkřiky „jau, do pr...“ jak se někteří pokoušeli zvednout.
První, který se zorientoval, začal jezdit rukou po asfaltu a volat : „Tady je led! Vono je to zmrzlý! Děsně to klouže!“

Led, teďka, v tom teplu? Jakej led? Za moment nám došlo, že „teplo“ bylo když jsme vyšli z chalupy jen nám, a to díky grogům. Jinak že moc teplo není, ba dokonce že není vůbec žádný teplo. Ba dá se říci, že mrzne. A to fest.
Mrznoucí déšť se k večeru pomalu měnil ve zmrzlou ledovou krupici a pak ve sníh. Rozhlas stále vyhrával veselé písně a komici vykládali anekdoty, televize bavila diváky a stále bylo veselo.
Večer ještě přituhlo.

Silvestr začal, v „sále“ hlava na hlavě, kamna hřála, a tak se popíjelo a tancovalo a ládovalo se do kamen... a v hospodě bylo krásně. V rohu ozdobený smrk až do stropu, na stolech lahví nepočítaně, chlebíčky, jednohubky a vůbec dobroty.
Tak nějak kolem jedenácté v noci jsme se vydali s Pavlem zkontrolovat do našich, vedle sebe ležících, chalup dětičky. Je to jen kousek z kopce, žádný problém. Aspoň se trochu projdem. Na silnici ležel sníh, vrzal pod botama, mrzlo až praštělo a byla tichá noc.

Když jsem se podíval v chalupě na teploměr, který je zvenku připevněn na okně, bylo na něm -32 stupňů Celsia. Chvíli jsem ten údaj nevěřícně pozoroval a pak jsem usoudil, že je po teploměru. Nemůže být - 32, to je nějaká blbost. Přiložil jsem, ještě jednou zkontroloval děti a vyrazil zpět. Pavel se před chalupou připojil. Šlo se nějak těžko. Blbě se dýchalo. Vyprávím, že na teploměru bylo -32, a Pavel souhlasí, že dnešní teploměry už nejsou co bývaly a že je určitě rozbitý.
Jak silnice stoupala, šlo se hůř a hůř. Přes pusy jsme si museli dát šály, jak nás dusil ledový vzduch. Přišli jsme k hospodě a vstoupili do sálu celí ojínění a zmrzlí. Postupně se k nám začaly obracet udivené obličeje.

„Jak to vypadáte?“, „Kde jste to byli?“, „Co blbnete?“ - podobné a jinak inteligentní otázky zněly ze všech stran.
„Venku děsně mrzne,“ tvrdili jsme.

Vtom se z venku, kde si byl po mužsku odskočit, vrátil Jarda. Jen tak v košili. Kouřilo se z něj jak z koně.
„No jó, je tam zima, ale žádných -32 nemůže být,“ prohlásil. „Vždyť tam choděj všichni chlapi a ještě nikdo nezmrznul! Máš rozbitej teploměr!“
Když rozbitej teploměr, tak rozbitej teploměr. Hlas lidu, hlas Boží!

Ráno byla krajina naprosto tichá. Z údolí nebyl slyšet ani vlak. V rádiu se nedaly naladit některé stanice a zmizelo vysíláni ČST 2. A nešly otevřít dveře auta ani když jsem konečně pomocí svíčky odemkl zámek. Dokonale přimrzly. Seděly pevně, ať jsem s nimi cloumal jak chtěl.
Tak to by tak bylo, abych to auto neotevřel! Nejdřív jsem s nima cukal sám, pak se synem, pak pomáhala i žena a nic.
Otevřít to musím, musím přeci do práce! Nakonec jsem je otevřel. Stačilo jen přijít na to jak! Naprosto jednoduché! Nejprve bylo nutno opřít o bok auta širší prkno, pak vzít krumpáč, na jeho širší konec natáhnout hadr a zasunout do mezery mezi sloupkem a předními dveřmi, kde na Škodě 100 bylo trochu místa. A zapáčit.
Opatrně, opatrně, opatrně!

Chvíli to chrupalo, pak jsem zvítězil. Dveře byly otevřené. Maličkou vadou na kráse zase bylo to, že se zase nedaly pořádně zavřít.
Povzbuzen úspěchem jsem vyrazil pěšky po vesnici. Potřeboval jsem se uklidnit a také zjistit, jak kdo na tom je. Někteří se s fatalistickým výrazem pokoušeli nahřát dveře auta zapnutým fénem, ale přesto, že se od noci výrazně oteplilo a bylo jen asi 20 pod nulou, vyhlídka na úspěch byla malá.

Mirek přikryl motor auta dekou, pod motor dal elektrický vařič na desku a odešel do chalupy. Hned se pozná, že je někdo vysokoškolský učitel. Zaprvé má neortodoxní nápady a za druhé hrubá síla je mu cizí. Buď se motor a auto aspoň trochu ohřejí, anebo nic. A správně usoudil, že s výukou na vysoké škole to v tomhle případě nebude hned tak horké. V rádiu se totiž začaly objevovat radostné reportáže o hrdinném boji pracujících s mrazem a o kladných výsledcích úsilí strany a vlády postavit se kalamitě. Což neklamně znamenalo, že je skutečně průser a že zamrzlo všechno.

Někteří pečliví motoristé, kteří po zaparkování při příjezdu zatáhli ruční brzdu, to měli jednoduché. Pakny jim přimrzly tak, že se s auty nedalo ani hnout. Několik šílenců pobíhalo kolem aut s letlampama a snažili se nahřívat tu motor, tu bubny zamrzlých brzd. Jiní nahřívali baterie vyndané z aut u kamen, další vysoušeli a nahřívali motorové svíčky na plotně sporáků a tak podobně.
Někteří zoufalci se pokoušeli polévat auta se zamrzlými dveřmi teplou vodou v domnění, že se tak dostanou dovnitř. Výsledkem bylo většinou to, že auto postupně proměnili v kouli ledu.
Ti, co měli starší auta s klikou, celí zpocení v tom mrazu tou klikou točili, než většinou přišli na to, že jim v trubičce od nádrže zamrzl benzín. Pár šťastlivců to natočilo. Tedy relativních šťastlivců.
Kliďasi kašlali na auta a „nutnost“ odjet domů, aby mohli od pondělí v pracovním úsilí plnit pětiletý plán a závěry posledního sjezdu KSČ. A seděli u kamen a pili grog.

Já do Prahy musel. Tedy myslel jsem, že musím. A tak mne napadla geniální myšlenka. Já to zamrzlý auto roztlačím! Od místa, kde parkuji, je to dolů asi kilometr furt z kopce! To by bylo, aby to nechytlo! Za pomoci party nadšených adolescentů, kteří se báječně v takovéto situaci bavili, jsme začali tlačit. Tlačíme sto metrů a motor nic. I při zařazené čtyřce se začala nejprve kola točit na sněhu obráceně. Teprve asi po půl kilometru usilovného tlačení auta (celou dobu z kopce dolů!!) se z motoru začal ozývat podivný zvuk.
Buch - a nic. Buch - a zase nic! A zase jedno buch-buch. A zase nic. To se vždycky nějaký hrdinný válec v motoru, poslední statečný stachanovec, snaživě spojil síly s elektrickou svíčkou a společným úsilím občas směs zapálili. Jak to hlásali soudruzi: „Překonej sám sebe a vytrvej!“ No, soudruhům to sice moc nevyšlo, ale v případě mého motoru ano. K jednomu válci se po chvíli přidal druhý, pak třetí a asi tak 50 metrů před rovinkou, po kilometru tlačení, motor chytil! Sláva!!!

Ta odpolední nedělní cesta do Prahy byla nezapomenutelná. V autě zima jak v rodinný hrobce, na silnici skoro žádný auto, v městech se sem tam mihla osamocená postava zabalená jak eskymák. Když se po půlhodině jízdy vzpamatovalo autorádio tak, že se dalo otočit knoflíkem, hrála na něm jen Praha 1 a nějaká stanice, která silným a plným hlasem povídala neuvěřitelné věci! To snad, to snad ne?!? Po chvíli poslechu se to potvrdilo! Soudruzi vypnuli rušičky a tak jsem prvně v životě poslouchal nerušeně Svobodnou Evropu.

V Praze jsme zjistili, že je všechno v …. Tedy zamrzlé. Školy že mají „uhelné prázdniny“, ani školky moc „něpremávají“, a tak jsme druhý den vyrazili zpět s dětmi na týden na chalupu. Večer vysílali české večerníčky česky pro československé děti v německé televizi, kterou poslouchalo celé pohraničí. ČST, protože nebyla elektřina, vysílala až zprávy od půl osmé. A kolem chalupy byl sníh a bylo nám báječně. Docela se ta neplánovaná dovolená povedla.

Jen jednu malou chybičku to celé mělo. Na jaře mi u auta upadly ty vypáčené přední dveře.

***********************************

Vážení čtenáři, blíží se Vánoce a vy můžete koupit sobě nebo svým milým pod stromeček všechny tři knížky.

V tištěné podobě zde:
http://shop.jonathanlivingston.cz/tistene/humor/huraa_na_chalupu
http://shop.jonathanlivingston.cz/tistene/humor/Kdo_rad_ji
http://shop.jonathanlivingston.cz/tistene/humor/staloto_zahovno

v elektronické podobě pak zde:
http://www.kosmas.cz/knihy/175346/stalo-to-za-hovno/
http://www.kosmas.cz/knihy/175351/huraaa-na-chalupu/
http://www.kosmas.cz/knihy/190703/kdo-rad-ji-at-zvedne-ruku/