V mém dětství byl u nás často citován výrok z dětské knížky, oblíbené mezi námi čtyřmi sourozenci. Přesněji řečeno, citoval jej náš táta. Není divu, vždyť ten výrok zněl „co táta říká, dobře říká“. Táta sice tuto průpovídku uváděl jakoby v legraci a v nadsázce, ale nám ostatním bylo jasné, že náš otec je nejvyšší autorita v rodině, a že skutečně co on říká, dobře říká. Jeho názory byly u nás brány jako studnice moudrosti. Tedy jen do určitého věku nás dětí.

Později jsme i my začali mít své osobité názory. A ještě později jsme je zkoušeli prosazovat. Samozřejmě se toto prozření dotklo i mě. Moje první vzbouření proti tátově neochvějné autoritě se projevilo v době rozhodování, jaký cizí jazyk budu studovat kromě ruštiny na gymnasiu. Učila jsem se sice již předtím němčinu, ale byla šedesátá léta a já, pod dojmem rokenrolu, Beatles a bigbítu, jsem se chtěla přihlásit na angličtinu. A hned jsem narazila odpor. „Němčina bude pro Čechy vždycky nejpotřebnější, nikam dál, než do Německa nebo do Rakouska tě stejně nepustí a německy umí kdekdo i v dalších zemích. A kromě toho, uvědom si, byli jsme přece součástí Rakousko-Uherska!“ argumentoval autoritativně táta, který se narodil ve Vídni a německy uměl perfektně.

Rezignovala jsem a učila se německy na gymnasiu i později na vysoké škole. A opět jsem se utvrzovala v tom, že „co táta říká, dobře říká“. V NDR, v Jugoslávii, v Rakousku a dokonce ve skandinávských zemích, kam se mi podařilo na devizový příslib vyjet, jsem se německy domluvila. Potom přišla sametová revoluce. Zprvu to vypadalo, že znalost němčiny je cestou k profesnímu úspěchu . Táta, ač byl již v důchodu, byl na roztrhání. Překládal, tlumočil, firmy ho vozily do Německa a Rakouska k obchodním jednáním. Potom umřel. Jakoby to bylo symbolické.

V té době již začalo být jasné, že angličtina postupně ovládla Evropu, dokonce i v německy mluvících zemích se začalo obchodovat prostřednictvím angličtiny a její znalost se začala požadovat i v německých firmách. Ve státní správě se po vstupu do Evropské unie bez angličtiny zaměstnanec na vyšší pozici těžko obešel. Musela jsem si přiznat, že s němčinou nevystačím. Výrok, který mě provázel celé mé dětství, přestal platit. Táta nežije a rčení „co táta říká, dobře říká“ umřelo pro mne s ním. Všude se mluví anglicky a i já jsem se začala tento jazyk učit. Sice pozdě, ale přece.

Minulý týden jsme strávili s manželem v maďarských termálních lázních. A náhle jakoby se vrátil čas. V bazénech i v restauracích jsme potkávali téměř výhradně občany bývalého rakousko-uherského mocnářství. Rakušané, Maďaři, Jihoslované, Češi a Slováci. V plavkách nebo společenském oděvu, všichni byli přívětiví a žoviální. Pěvci a subrety z Vídně a z Budapešti zpívali u bazénů známé operetní árie a my, nahřívajíce se v teplé vodě, jsme jim z bazénu nadšeně aplaudovali. Nálada byla výborná, usmívali jsme se na sebe a dávali jsme se navzájem do hovoru. Ovšem pouze my, němčináři! Anglicky se tam totiž nikdo nedomluvil!

A tak, milý táto, zcela neočekávaně jsem ještě zažila návrat do dětství, kdy platilo „co táta říká, dobře říká“.