Měl bych spíš napsat titulek Podobenství o bloudění v mlze, kdyby se vešel na řádek. Je to příběh výletu podniknutého minulou neděli. Bylo nás vskutku šest dospělých plus jeden chlapeček a tři pejskové. V příběhu ale hrají roli jenom dospělí. Já s mou ženou Ljubou a naši přátelé Věra s Pepíkem a synem Vojtěchem a jejich kamarád Jirka. Vlakem jsme odjeli z Vraného na zastávku Klínec a odtud lesní cestou podél potoku Korábka do vesnice Klínce. Pak jsme měli namířeno do sousední Trnové a odtud do Měchenic, kde stihneme vlak v půl druhé zpátky do Vraného a odjedeme auty domů, grilovat oběd.

Byla mlha, nicméně nemyslím, že sehrála podstatnou roli v historii naší pouti. Byli jsme vybaveni mapou, a navíc jsem v iPhonu měl aplikaci Mapy.cz. Bez potíží jsme vystoupali do Klínce a zde volili z nabídky cest jednu, která nejvíce odpovídala radám mapy. Asi po čtyřiceti minutách jsme dorazili ke skupině chat a tam narazili na pána, který cosi kutil u vrátek. Tedy, kutil: na trakaři vyvážel namodro natřenou ledničku. Poradil nám cestu do Trnové: prý k dubu, pak ke křížku a na koňskou farmu a budeme tam.

Putovali jsme dál, až jsme dorazili k vesnici, aniž jsme spatřili dub, křížek nebo koňskou farmu. Nakonec se objevila živá duše. Ptám se: "Prosím vás, kudy se jde do Měchenic?"

Živá duše pravila: "Nejdřív musíte do Trnové a tam po modré značce dva kilometry a jste v Měchenicích." "Tohle není Trnová?" "Kdepak, tady je Klínec!" Kruhem jsme se vrátili do vsi, odkud jsme vyšli!

Čímž se dostávám k jádru věci. Hned jsem si uvědomil, že se mi ten směr, jak ho určoval Jirka s Pepou, nezdál. Taky Ljuba se ke mně připojila. "Připadalo mi to nějaké divné," podotkla.

"Říkala jsem si, že ten dub, co jsme ho viděli za plotem, asi není ten správný dub," mínila Věra.

"Mně připadalo, že jdeme moc doleva, ale nechtěl jsem Jirkovi do toho kecat, když on měl v ruce tu mapu," doplnil Pepa.

"Být tam sám, tak jsem to točil doprava, ale Pepa se tvářil, že tu správnou cestu zná," komentoval Jirka.

Všech šest nás mělo pochybnosti na cestě ze zastávky Klínec na zastávku Měchenice.

V tom je to podobenství: v životě to je přesně taky tak. Taky každý ví, že je něco blbě. Dokonce si je jistý, že je něco hodně blbě. Buď mlčí, anebo to říká po okolí, ne moc nahlas, aby to někdo neslyšel. Co kdyby se ukázalo, že to, co je blbě, není blbě pro jiného a ten jiný by to mohl otočit a mluvka by to odskákal? Kdepak, to, co je blbě, má mnoho stran a úhlů a záleží na pohledu, takže je nejlepší se do toho nemíchat.

Občas se ale najde někdo, kdo si nenechá pro sebe, že je něco blbě, a začne povykovat a vyskakovat a poukazovat a řečnit a psát. Zpravidla dostane přes hubu, v horším případě ho umoří. Později po něm pojmenují ulici.

A pointa toho všeho?

Když jsme si pak po výletu pochutnávali na grilovaném masíčku, shodli jsme se, že za to může ten dědek, co nám radil. Věřte někomu s na modro natřenou ledničkou!

Dospěli jsme k viníkovi. I to patří k podobenství.

LN, 29.10.2012