Bugatti promluvil a já měl slzy v očích. Byl to osmiválcový OHC motor závodního automobilu Type 35, jak se pod Patronovou taktovkou vyráběl v alsaském Molsheimu od roku 1924. Tato motorová legenda zvítězila v následujících létech více než v tisícovce závodů, v roce 1926 získala mistrovství světa a nejtěžší závod všech dob, Targa Florio, vyhrála pětkrát za sebou. Ostatně, v pětatřicítce jezdila také Eliška Junková, v roce 1928 se s ní účastnila právě Targy.

Viděl jsem v životě doslova stovky bugattek. Krásné exempláře máme v našem Technickém muzeu, ovšem pravé bugattské šílenství spatříte v Muzeu Bugatti v Mulhouse, nedaleko od Molsheimu.

Ale proč hlavně se o bugattce zmiňuji.

Viděl jsem právě tento exemplář, v rukou jeho původního majitele, na začátku šedesátých let a zpovzdálí jsem sledoval i jeho prodej. Chválabohu, byl to prodej do správných rukou, nový majitel je právě ten, kdo mě ve své pětatřicítce svezl. Tenkrát v těch šedesátých létech jsem se trochu motal kolem veteránů, samozřejmě kolem závodních a sportovních vozů. Dokonce jsem vlastnil anglický sporťák MG PB, jeden z 526 vyrobených exemplářů. Tehdy ještě bylo takových aut u nás hodně. Postupně mizely. Raritních amerických sportovních vozů Cord 812 z roku 1936 bylo u nás, pokud jsem byl dobře informovaný, celkem osm, ze čtyřiceti na evropském kontinentu. Postupně, jeden po druhém, je majitelé prodali do ciziny. Mizely bugattky, vypařily se MG, už nebyly vidět jaguary. Samozřejmě, milovníci veteránů s ryzím srdcem své exempláře doma udrželi, ale mnozí podlehli. Vyjeli třeba na devizový příslib do Rakouska a vrátili se s certifikátem, že havarované vozidlo bylo nutno sešrotovat. Nebo že ho někdo ukradl. No a za utržené peníze si koupili šestistovku fiátka, který jim za pět, nejdéle za deset let shnil.

Dnes se veteránská auta vracejí. Mám kamaráda, který zrovna letos přivezl A model Fordu. Řeknete, co na tom, není to zase tak vzácné auto. Ano, není, protože se vyrábělo v Německu, ale můj kamarád přivezl originál z Ameriky! Před majitelem oné bugattky jsem se zmínil, že jsem kdysi vlastnil MG PB. No a vida, jeho kamarád přivezl právě tenhle vzácný model z Anglie. Našel jsem si na internetu, kolik stojí. No, dvaadvacet tisíc liber, to je cena slušného automobilu střední třídy. Když si spočítám, co jsem za něj dal tenkrát v tom roce 1966 a za kolik jsem ho musel o tři roky později prodat, byl vlastně tenkrát dražší. Ostatně, jak jsem se později dozvěděl, ten pán, který ode mne moje „em dží“ koupil, ho taky chtěl vyvézt do ciziny a protože nevěděl, koho podplatit, nepodařilo se mu to a vztekle ho prodal dál. Naštěstí taky do dobrých rukou, takže moje autíčko jezdilo po celou tu dobu po českých silnicích.

Je to maličkost. Prkotina. Staré automobily, to je koníček pro skupinku nadšenců. Nemá to žádný význam. Ale to, že se vzácná auta vracejí, místo aby odsud mizely, to je příznivá zpráva. Jsou tu k vidění automobily, které jsme tenkrát mohli jen okukovat zaparkované před cizineckým hotelem, jako například legenda šedesátých let, E-type Jaguar. Také jsem zjihl, když jsem před nedávnem viděl jednoho takového krasavce s českým číslem.

Tak to má být. Dobří holubi se vracejí. A vzácná auta přicházejí.

LN, 7.8.2008