Telefon zazvonil v tom nejnevhodnějším okamžiku: stála jsem ve frontě na poště a už už jsem měla přijít na řadu. Volala kolegyně a kamarádka Jarka z rozhlasu, protože si nevěděla rady s textem, který jsem tam donesla. „Kdo je to, prosím tě, ten Bizon? Jak se to čte? Já jsem o takovém americkém politikovi v životě neslyšela a ze souvislostí je jasné, že je to někdo důležitý.“ Musela jsem se smát: „Ten Bizon je Nixon. Můj počítač to vždycky takhle opraví, a já jsem spěchala a nevšimla jsem si toho.“

Nevím, co má můj počítač proti někdejším americkému prezidentovi Richardu Nixonovi, že mu soustavně przní jméno, ač jsem se už několikrát pokusila ho na to upozornit. Jistě to nebyl vrchol amerického prezidentství, to je fakt, po aféře Watergate musel potupně odejít, ale byli na světě i politikové daleko horší, třeba takový Idi Amin, a těm počítač jméno nechává beze změny. Podobně můj počítač evidentně nesnáší Jeana-Paula Sartra, jehož jméno vždy změní na Satyre. Ani já pro Sartra neplanu, mám radši jiné, ale tak daleko, abych mu nemohla přijít na jméno, ve své nechuti nejdu.

Vždycky vysvětluju, že si počítač myslí, že je chytřejší než já. To v jistých směrech samozřejmě je, a taky schopnější a výkonnější, ale jsou věci, které vím já líp. (Například neumí uvařit bramboračku.) Zná to každý, kdo počítač používá a nevypne korektor. Zkoušela jsem to, ale vždycky hned vyšlo najevo, oč jsem nepřesnější než stroj.

Ale ty chyby mi počítač poněkud zlidšťují nebo řekněme „zbiologičťují“. Sedám u něj celé dny a nějak se mi nechce se na něj dívat jako na pouhou mašinu; rozhodně jsem ho už z pouhého mechanického stroje, jako je třeba vysavač, povýšila do sféry bytostí, které jsou mi bližší, jako třeba náš kocour. Navíc dělá chyby, které já nedělám, takže nad ním můžu občas mít vrch, připadat si lepší, a to člověku taky dělá dobře.

Dokonalost trochu odpuzuje, a máme-li se s ní setkávat denně, je to znepokojivé: jako by nás dokonalost jiných (teď myslím lidí) stále upozorňovala na naši vlastní nedokonalost. Asi proto si také lze v různých románech či filmech z oblasti sci-fi všimnout určitého napětí mezi lidmi a roboty. Vždyť kdo by snesl neustálé vědomí, že mu slouží stroj, který ho ve všech směrech převyšuje? Možná bychom dokonce měli být politikům vděčni, že chybují: těžko, přetěžko bychom se mohli smířit s tím, že máme mít pořád před očima vzor dokonalosti.

Já vím, zas mi někdo vytkne, že píšu o hloupostech, místo abych se věnovala zásadním tématům a nešvarům, kterými se to kolem nás hemží. Jenže já se už dva týdny mořím s rejstříkem k tlusté knize, mám hlavu k prasknutí nacpanou čísly a písmenky a rozhodně si s nimi neumím poradit tak dobře jako můj počítač. Ostatně taková abeceda je taky docela zajímavý vynález, řadí vedle sebe občas pojmy nepříliš slučitelné a někdy to zajiskří. Ludwig van Beethoven se octne vedle Menachema Begina, Černá kniha komunismu vedle černého trhu – a Felix Dzeržinskij zaslouženě vedle Josefa Džugašviliho.

LN, 21.9.2007