Pozorováním a poslechem při takzvaných autorských setkáních a autorských čteních se můžeme přesvědčit sami o tom, že takzvaná amatérská poezie - a na prózu se to vztahuje nakonec taky - je v současnosti podobná anorektičce, která sice přijímá potravu, ale vzápětí, než ji stačí natrávit a přijmout z ní alespoň ty nejvíce rozpustné složky, tak vše vyzvrací zpátky a zůstává nadále nezdravá, vychrtlá, scvrklá, dehydratovaná na troud.

Sejde se skupinka původců textů, své texty si navzájem nahlas předčítají unylými hlasy nebo zase s přehnanou intonací nebo s dětskou monotónností odříkánky. Po šedesáti sekundách jsou u konce s dechem, přeříkávají se, zašumlují pointu, je-li nějaká, vydechnou poslední verš a rychle odcházejí z pódia. Nikdy se nenaučí svým básním nazpaměť. Nikdy se nepodívají na svoje posluchače. Dokonce se ani nikdy neukloní. Zazní slabý, zdvořilý potlesk, zvuk, který připomíná hejno kachen startujících z hladiny rybníka. Nikdy se nikdo k předneseným slovům nevrátí, natož aby si pamatovali cokoli, co bylo vysloveno před dvěma minutami, často není jasné ani o čem ta básnička, jak se s oblibou tomuto žánru říká, byla. Není to důležité. Byly to pouze a opět pocity autorky, obvykle při nějakém pro ni důležitém zážitku, nebo zážitku, o kterém by si přála, aby byl tak důležitý, aby se aspoň zdál tak důležitý, že stál za to, aby se o něm veršovalo. A když zde používám výraz autorka, lze ho snadno a oprávněně zmaskulinovat i na autora, protože tady se nejedná o žádný gender konflikt, tady je samozřejmá rovnoprávnost a rozdíly jsou sotva postřehnutelné, snad jen v zásobě vulgarit a oplzlostí nebo ve faktu, že autorů ženského rodu bývá tady většina.

Zůstává jedinou kladnou hodnotou, že autorky i autoři se vyrovnali se svým zážitkem slovně, nebo si to alespoň myslí. Život se jim tím neulehčil, to ne, ale na chvilku dosáhli pocitu uspokojení; zvládli to, mají to za sebou, podobají se přece jen ostatním kamarádům a kamarádkám, kteří o takových zážitcích už taky píšou. Všichni dohromady jsou jako bratrstvo, jehož členové možná vědí, že se o žádný cenný zážitek nejedná, ale tváří se, že i to je pro ně velice významné, že by beze svých veršů nemohli existovat, aspoň ne teď, v přítmí vinárny, kde je rádi vyslechnou ti ostatní bratři a sestry, co jsou na tom stejně.

Stává se, že autorka (autor) pocítí nutnost své dílko (tak tomu s oblibou říkají) komentovat, uvést nějakou poznámkou. Zpravidla se tak děje na začátku, posluchač se má dozvědět jakési hodnocení předem. Děje se tak s přehnanou rádobyskromností, se sklopenými zraky a nesrozumitelným mumláním. Posluchačům je to lhostejné, protože se jedná o rituál, zavedenou formalitu. Tímto úvodním sdělením je dílko předznamenáváno podobně jako u hudební skladby je předepsána tónina. Zkušený posluchač proto dovede odhadnout, v jaké náladě bude přednes realizován. Nejsmutnější chvilkou při takovém soirée bývá, když zazní najednou skutečná poezie, byť třeba na několik okamžiků. Zazní pár veršů, které kromě perfektního rytmu se nesou na vlnách hodnotné myšlenky. Vše ztichne. V místnosti vznikne zvláštní atmosféra. Natolik jsou účastníci gramotní, že poznají, že se něco stalo. Recitující jako by si byl také vědom výjimečné minuty - předčítá text odpovědněji, vyslovuje pečlivěji, důrazy a přízvuky klade promyšleněji. Ti sčetlejší rychle přemítají, zda tyhle verše nečetli nebo neslyšeli jinde, těm závistivým vyvstane vzpomínka na Karla Čapka a jeho Život a dílo skladatele Foltýna.

Plochost a bezvýznamnost zmíněného tvoření vynikne, dostanou-li se přednášená dílka na papír. Děje se tak v různobarevných sešitcích spíchnutých drátěnými kancelářskými sponkami. Většinou jsou tyto sešitky označeny v tiráži jako "neprodejné". Leží na stolcích a poličkách, na okenních parapetech a ve výklencích zdí. Číst si je během probíhající akce se tady pokládá za faux pas, ale člověk si je může vzít domů, jsou přece zdarma a nezabírají žádný prostor. Teprve doma, když si je čtete, dojdete k podezření, že nejste dosti trpěliví. Obracíte stránky, přelétáváte od strofy ke strofě, od jednoho opusu k dalšímu: Schválnosti, oplzlosti, sprosťárničky, taky jsou tam hroby, umrlci, krev, sperma, tečkované řádky, houština přídavných jmen a epitet ornantes - a když jste na konci, shledáváte, že jste vlastně na začátku, že jste tohle před chvílí četli, těm krátkým řádkům a ještě kratším řádkům nerozumíte... Poctivě se přiznejte, připadá vám, že jim nerozumí nikdo. Nebojte se, sveďte to na mne.

© Petr Kersch, Děčín, září 2009