Vzpomněl jsem si na vojnu, kde bylo zákazů a příkazů až hanba, takže je dost co porušovat. Naštěstí u nás už základní vojenská služba skončila. Slýchám občas názory, že kdo nezažil vojnu, není pravý chlap. Nevzpomínám si, co chlapského jsem na vojně zažil. Snad šikanování a buzeraci? Výcvik bažantů - když nás protáhli v maskách bahnem a loužemi? Flákání a zabíjení času, když už jsme byli mazáci?… Porušování zákazů a příkazů jsou mé nejmilejší zážitky z vojny a rád na ně vzpomínám.

Založili jsme na vojně v Náměšti nad Oslavou divadelní soubor, do něhož jsme přizvali dívky z internátu v Třebíči - Borovině. To jsem ještě sloužil prvním rokem a byl jsem bažant. Šikovně jsme to udělali. Jezdili jsme zkoušet do Třebíče a dívky z internátu jezdily k nám do kasáren. Moc jsme toho nenahráli, jedno nebo dvě představení; další jsme museli odehrát sami bez děvčat, protože zrovna byly volby - a víc už jich nebylo.

Ale důležitá byla naše víceméně legální mimovojenská činnost, jíž jsme se vyvlíkali z vojenských zákazů a příkazů, kterých bylo (spolu s tehdy ještě lehkou šikanou) pro bažanty množství. A samozřejmě přítomnost děvčat byla pro sexuálně vyhladovělé vojáčky víc než příjemná. Období zkoušek a příprav představení bylo dlouhé a moc pěkné. Našel jsem si mezi našimi dívkami jednu a jezdil za ní s nadšením do Třebíče, což bylo zakázané, protože Třebíč byla mimo okruh vojenské posádky. Jezdil jsem za ní asi půl druhého roku a nepřišlo se na to - až na výjimky. Cestoval jsem buď stopem nebo vlakem, nejčastěji s kamarádem Mirkem, který měl dívku taky z Třebíče, ale ne z našeho divadla. Na vojenském tablu jsme oba znázorněni jako stopaříci. Časem jsme přišli na to, že nejvýhodnější je jezdit rychlíkem, protože jsme mohli jezdit zadarmo; osobní vlak nám tuto výhodu neposkytoval: Třebíč byla za Náměští první rychlíková zastávka, takže když přišel průvodčí a my jsme neměli lístky, vyhodil nás v nejbližší stanici z vlaku. Netřeba zdůrazňovat, že nám to nikterak nevadilo.

Další oblíbený, ještě pohodlnější a ještě drzejší způsob cestování do Třebíče, byla jízda na korbě Tatry 805, malého náklaďáčku, zvaného mandelinka. Byla to takzvaná lítačka: vpředu v kabině seděl oficír držící službu, který kontroloval vojáky, jestli nejezdí na vycházky načerno a mimo okruh posádky. A přesně to jsme byli my. Jedno nebo druhé, ale často obojí. Domluvili jsme se s řidičem, že zastaví před mostem v Třebíči a my hbitě vyskáčeme z auta. Nikdy jsme nebyli přistiženi. Takovou opovážlivost nikdo nečekal.

Ale můj velitel roty, kapitán Havelka, o mých nedovolených vyjížďkách něco tušil, nebo snad i věděl. Občas s námi jezdil do Třebíče na zkoušky divadla jako dohlížející důstojník. Umělecky nás tehdy vedla paní S., z mého tehdejšího pohledu postarší umělkyně, která se mu líbila a za níž očividně pálil, ač byl ženatý. Myslím, že byla o dost starší než náš velitel. Jednou mi dost jasně naznačil, že o mých výpravách ví. Potvrdil jsem mu to, řka, že jsem ho právě tehdy viděl v Třebíči s paní S. Nikdy už o tom nehovořil.

Byl jsem ještě bažant a jednou jsem se musel stůj co stůj vypravit do Třebíče, protože jsme si museli s mou dívkou něco strašně důležitého a neodkladného říct. Neměl jsem vycházku, odjel jsem do Třebíče a vrátil se až ráno v půl sedmé. Hned na bráně jsem dostal vzkaz, že se nesmím ani mihnout kolem roty (ubikace), ale okamžitě na ošetřovnu a že jsem silně nachlazen. Můj velitel družstva, desátník Tuček mě nesnášel (proč, to jsem vlastně ani nevěděl, snad v tom byl nějaký mindrák) a vyčenichal můj delikt. Těžký průšvih. Za to bych byl dostal v nejlepším případě tři týdny ostré basy (která se musela nasluhovat), jen by to hvízdlo. Ale kdyby na tom Tučkovi záleželo, jako že ano, kdo ví, jak by to dopadlo. Ten vzkaz byl od mého kamaráda Jirky Perlíka, lapiducha šéfujícího v noci na ošetřovně, který mě před soptícím desátníkem uklidil. Pikantní na tom byly dvě věci. Jednak jsem po noci prochozené za mrazu venku dostal bronchitidu, s níž mě posléze odvezli do brněnské vojenské nemocnice, kde jsem si dost dlouho pobyl, takže alibi neprůstřelné. A jednak mě zachránil můj sok v lásce, který si na mou dívku myslel dřív, než jsem s ní začal chodit. Frajer. Oznámil mi tehdy: ta je docela pěkná, tu asi klofnu. Já jsem neříkal nic a klofl jsem ji sám.

Rád řídím auto a jezdím už tolik let, že to ani nebudu povídat. Praxi mám bohatou, jezdil jsem i s různými náklaďáky, ba i s návěsy. Mimo město dodržuju celkem bez problémů skoro všechny dopravní předpisy, ale v městě, zejména v Praze, je to slabší. S oblibou říkám, že bez trochy zdravého pirátství se v Praze člověk za volantem neobejde. No, ono to snad ani není pirátství, spíš tak trochu drzost. Tak trochu dost. Ale máte takovou spoustu řidičů, že kdybyste trpělivě čekali, až odjedou všichni šneci, kteří by mohli mít přednost, nebo kdybyste dodržovali všechny přikázané směry jízdy, všechny bílé nepřerušované čáry a podobně, nikam byste se v Praze nedostali. Drtivou většinou mi to vychází; příjemná na tom je úspora času, nervů, benzinu a pocit aspoň trochu svižné jízdy. Nikdy jsem neřídil v Paříži; tam by se mi to líbilo, tam se jezdí pěkně svižně.

Jednou se mi ale moje drzost málem těžce nevyplatila. Předjížděl jsem od „Penzijňáku“ (nyní Domu odborů) shora k Bulharu po kolejích štrůdl aut čekajících v jediném proudu na zelenou, protože tam tehdy ještě nebylo místo na dva proudy. To se samozřejmě nesmí a mně samotnému se to popravdě dost nelíbí, když sám (taky někdy) spořádaně čekám. Kdybych v té situaci nemohl včas zmizet a přijela by shora tramvaj, překážel bych jí a nastala by dost nepříjemná situace. Ale tramvaj nejela, to si kontroluju. Utěšuju se obvykle při takové akci myšlenkou, že přispívám k urychlení a plynulosti dopravy v městě. Když jsem odbočil vpravo na příjezd k magistrále směrem do Holešovic, objevil se vedle mne v levém proudu velký černý Bavorák. Podíval jsem se tam a strnul. Jeho pravé okno sjíždělo, a uviděl jsem řidiče, jak na mne míří velkou pistolí. Už jsem slyšel o případech, kdy nějaký cholerik zastřelil člověka, který mu šlápl na nohu nebo do něj nechtěně vrazil. Těch pár sekund trvalo docela dost dlouho. Nedalo se ani zrychlit ani zpomalit kvůli hustému provozu přede mnou i za mnou. A tak jsem se na vzteklouna nedíval a dělal jsem, že nic nevidím. Nevím, jestli to nebyla psychologická chyba a dodnes nevím, jak se v takovém případě zachovat. Ozbrojenec nevystřelil, ale kdo ví, kolik chybělo?

Dost na pováženou je manželská nevěra a jen blázen by ji doporučoval. Ale co dělat, jsou případy, kdy se vám v manželství nedaří, třeba byste se chtěli rozvést a kvůli dětem to neuděláte. Svou situaci si vyřešíte nějak prozatím. Možná bych tak neměl psát, ale nelze nad tím zavírat oči. Někoho si najdete, aby vám nebylo tak smutno, že nemůžete milovat, jak byste chtěli a kolik potřebujete. Strádáte nedostatkem lásky; ani ne tak té, kterou dostáváte, jako té, kterou byste chtěli dávat, protože dávat lásku je daleko víc, než ji přijímat. Jednou jsem na letišti v Zürichu viděl dva mladé manžele. On se chystal k odletu a právě se loučil se svou ženou. Nebyla to milenka, byla tam i jeho maminka a taky se loučila se synem. Ti dva manželé si padli do náručí a oba plakali. A mně tenkrát přišlo líto, že já se už hodně dlouho s nikým tak srdceryvně neloučím. A taky jsem uronil slzičku, možná víc.

Ale to jsem se trochu zapovídal. Zkrátka, když máte milenku, je to do jisté míry proti společenským zákazům a předpisům. Není to sice už tak zcela beztrestné, zejména když se to dozví vaše manželka, ale koneckonců, nikdo vás za to nezavře do vězení ani nedostanete pokutu. Tedy u nás; i když - byly doby..., i trest smrti ukamenováním za to býval. Historie je samý extrém a ani dnes to není na světě všude stejně vyřešeno. Pokud se týká společenského zákazu v našich krajích, ani ten není zdaleka jednoznačný; vždycky se najde mezi vašimi blízkými dost lidí, kteří vás za to neodsoudí. A ti, kteří neznají vaši ženu, vám dokonce fandí. Jiné je to ovšem s náboženským zákazem, tam se z toho člověk jen tak snadno nevyvlíkne. Vyzpovídat se může, litovat taky a je mu odpuštěno, ale nejde to dost dobře s vědomím, že svůj „delikt“ bude opakovat.

Oblíbeným sportem omladiny je jízda tramvají, metrem, autobusem či vlakem načerno. Taky jsem to provozoval, občas i v podstatně pozdnějším věku; teď už mám naštěstí tramvajenku. Ale nebylo mi to příjemné, Přece jen to byly nervy, leč svůdnost jízdy zdarma veliká. A říkal jsem si někdy - jestlipak se vyplatí těch pár ušetřených korun za ten pocit nejistoty? Můžete nad tím mávnout rukou, ale trvale či často špatné svědomí má přece jenom negativní vliv na duši i na zdraví. Někdo ovšem má jízdu načerno chladně vykalkulovanou; má dobře spočteno, kolik by zaplatil za jízdenky či za legitimaci a kolik v průměru zaplatí na pokutách. Pak snad je to sport.

Příjemné bylo, když jsem chodil na kurzy jazyků a občas jsem šel za školu, zejména se svou budoucí ženou, za angličtinu. To jsme šli třeba do hospody a užívali si chvil ukořistěných pro sebe. Tady se nedalo mluvit o nějakém provinění. Kurs jsme si platili a o výuku (jen občas) ošidili sami sebe. Nějak jsme to ošizení ani nepozorovali.

Občas mě napadá, že by se dalo něco snadno ukrást. Třeba nějaký materiál, který se někde povaluje bez dozoru a který by se dal dobře zužitkovat na chalupě. Ale neudělám to, protože by mě to netěšilo. Jiné to bylo za socialismu. Tehdy platilo heslo: Kdo nekrade, okrádá rodinu. Dokonce došlo k významovému posunu slovesa krást, který našel svůj odraz i v gramatice; říkalo se: ukrást si něco, což může z obou těchto hledisek - významového i gramatického - vypadat jako nesmysl. Copak si někdo může něco ukrást? Zajisté ne sobě, ale pro sebe. Ovšem v tomto tvaru se zcela ztratil význam, že se kradlo někomu. A tak se kradlo běžně, a to víceméně se souhlasem okolí - ne ovšem zákonů, které jsme často cítili jako nesprávné. Jiné je to dnes, kdy všechno už někomu patří. Ale tehdy údajně všechno patřilo všem a ten, komu se něco odcizilo, byl jen velmi mlhavým vlastníkem. Nehledě na to, že společenské vlastnictví byl pojem matoucí; ve skutečnosti hmotné statky patřily tomu, kdo s nimi nakládal, kdo o nich rozhodoval a kdo z nich měl prospěch, a ten byl rozhodně neoprávněný.

A tak se stávaly kuriózní případy. Odjížděl jsem například domů od rodiny své ženy a švagr mi dal do kufru tři lopatky a tři smetáčky. Když jsem namítal, že je nepotřebuju, řekl mi - Nemluv a ber. Věc se měla tak, že někdo z příbuzenstva či ze sousedů pracoval v továrně, kde se lopatky a smetáčky vyráběly. To byl dost pádný důvod.

A když si vzpomenu, co jsem se najezdil načerno se služebními auty! Jednou jsem vezl ve velikém návěsu, přesně stejném, v jakém vozí svou výpravu Státní opera, kamarádovu tchánovi na chalupu do Náchoda z Prahy lešení. Když jsme omylem vjeli na jinou silnici, otáčel jsem se se svým monstrvozidlem přímo na vozovce, nevyčkav křižovatky, na níž bych se byl i tak obtížně otáčel, a zablokoval tak na chvilku provoz oběma směry. Kamarád při tom manévru mimovolně sjížděl ze svého sedadla vedle mě pod úroveň okénka. Jinému kamarádovi jsem vezl plnou nákladní Tatru 138 krásných beden, vysokých asi dva metry čtyřicet, od telefonní ústředny - malá chata by se z nich dala postavit. Nic jsem za to nechtěl; kamarád mi tehdy dal lahvičku endérácké brandy. Ale to jsou než malé příklady toho, co jsem se navyváděl.

Možná se mi to vždycky nepovede, ale myslím, že je zdravé, příliš nedodržovat pravidla moštárny.