Dnes je třicátého dubna, čarodějnic, a já jsem uviděl při chůzi pražskou Mánesovou ulicí (v níž není jediný strom, tím méně záhonek) uprostřed chodníku, v prasklině asfaltu rozkvetlou zářící pampelišku. Chvíli jsem na ni zíral. Kdo ví, jak se sem semínko dostalo? No, já to asi vím, on to zas nebude takový zázrak, nějakých sto metrů vzdušnou čarou odtud jsou Riegrovy sady. Ale že si to semínko našlo právě tu maličkou prasklinku v pustině asfaltu a přečkalo tu do jara ... Taky žádný div, prostě uvízlo v místě, kde mohlo vzklíčit.

Vždycky mě potěší a často udiví, s jakou houževnatostí roste tráva, keře, stromky z nějaké mezírky mezi zdí a asfaltem, ve škvíře betonu, dokonce někde ze střechy či okapu. Obdivuju stromky, které si našly skulinu ve skále a vytrvale ji milimetr po milimetru rozšiřují a prohlubují. Nafouká do ní prach, maličko naprší, další stromky se přidají a jednoho krásného dne skála pukne. A co mají ty rostlinky dělat, když je vítr zavál do skromné škvírky? Jinou možnost nemají, než se snažit, jinak zajdou. A ony se snaží. A jak by si mohly stěžovat – kdyby mohly a měly to srovnání - že šťastnější z nich si rostou a bují v tlusté vrstvě země bohaté na živiny a vláhu. Ale ony si kousek po kousíčku zlepšují své nepatrné podmínky k životu a právě tím ty podmínky mění. Ano, právě tohle je život - snaha změnit nepříznivé podmínky. Není to povzbuzující? A kdo to neví nebo nedělá, má malou šanci.

A právě tak to tehdy nejspíš začalo - z ničeho. Divná věc je tahle nesmírná touha či snaha života žít a přežít; bez ní by tu nic nebylo, ani my, hrdá lidská civilizace. Ale nač o té schopnosti či snaze bádat, ona tu prostě je, a proto jsme tu i my.

Obdivuju stromek rostoucí z nějaké zdi, bouli v asfaltu na kraji vozovky či chodníku, kterou zvedají maličké rostlinky, až jednoho dne ta boule praskne a ony vykouknou na světlo boží; žasnu, jak to pod tím asfaltem v absolutní tmě dokážou. Vídám vyrůstat trávu mezi dlažebními kostkami v ulici s malým provozem a představuju si opuštěné město, kde vegetace bujně vše proráží, stravuje, rozrušuje, přerůstá a překrývá. Jak dlouho může trvat, než se rozpadne dům, palác, betonový most, parkoviště, mrakodrap z oceli a ze skla?

Jak dlouho trvalo, než zmizelo hrdé město Trója, a nikdo už nevěřil, že skutečně existovala, že si ji Homér nevymyslel? Asi hodně dlouho předtím, než ji obdivuhodný Heinrich Schlieman objevil. Kolik dalších měst zmizelo beze stopy? A což teprve celá bájná Atlantida, která snad skončila na dně moře? Tam teprve proces zkázy, či spíš transformace života do původních forem musí letět skokem. Najdou se, pravda, vraky středověkých lodí, ale vždyť je to teprve pár set let. Ještě jsem neslyšel, že by se našla na dně moře starověká galéra.

Za jak dlouho by zmizela beze stopy pyšná města jako Praha, Paříž, New York? Za jak dlouho by zmizela celá lidská civilizace, která tak markantně přetváří Zemi? A není to zas taková utopie. Kdyby na Zemi trhly kruté podmínky, jako třeba v době vymření dinosaurů - už se to stalo, a asi ne jednou. Co kdyby v některém zastrčeném koutku světa pár lidí přežilo, třeba v indiánském kmeni v Amazonském pralese? Trvalo by zas tisíce let, než by povstala nová civilizace, která by nic netušila o té předešlé. Jen džungle, pralesy, širé stepi. A možná pověsti o zpupných dávných lidech, na něž hněv bohů seslal krutou zkázu.

Ale jakýchpak pár tisíc let jako od zmizení Tróje? Což teprve desítky či stovky milionů let poté, co zmizeli lidé z povrchu Země. Ani nejmenší stopa po nějaké civilizaci. Řekněme, že přiletí inteligentní bytosti z nějakého vzdáleného koutu vesmíru, protože našli indicie života poblíž Slunce. Co najdou? Doposud vždycky život v nějaké formě přežil, i když mnozí živočichové vymizeli. Objev a potvrzení života na jiném kosmickém tělese, než je to jejich, velice ocení. Možná najdou tvory schopné myslet: lidoopy, delfíny, psy, potkany, o nichž se tvrdí, že přežijí všechno, ale inteligentní bytosti nenajdou. Řeknou si: taková veliká šance - a nic. Přece jen jsme v celém vesmíru sami.