Nabízejí se tři možnosti, ale jestli Bůh existuje nebo neexistuje, jsou ty dvě primární, v lidské rovině chápání. Obě jsou stejně důležité, protože k tomu, aby jeden o něčem uvažoval nebo jen vedl debatu, potřebuje nejméně dva názory. Pokud ty názory jsou protichůdné, jedná se o debatu principální, protože z lidského hlediska jen jeden názor může být správný.

Třetí možnost, že Bůh existuje i neexistuje zároveň, je sice stejně pravděpodobná jako ty dvě předchozí a navíc nakrásně dává za pravdu oběma, ale to už není na úrovni lidského chápání skutečnosti. V našem světě si nelze dopřát toho, že dort sníme a zároveň jej uschováme na později. Vyhozená mince musí dopadnout lící nebo rubem navrch. Názor, že lidé na druhé straně země by minci viděli ze spodu, a proto je pravda relativní, je jen hraní se slovy. Teorie provázků, vysvětlující úplně všechno, v současnosti tolik oblíbená u kvantových fyziků, se nikdy nedopočítá všech provázků! To ale jen hádám. Možná, že v tom kvantovém světě, z kterého ten náš vyrůstá jako elektrony z Diracovy jámy beze dna, je možné všechno. I konečný počet nekonečných provázků. V lidském světě, který je sice také složen z protikladů, ale který dvojí možnost bytí a nebytí jako atomické částice nemá, je situace mnohem jednodušší. Padni komu padni, říkával náš nejmoudřejší president, pravda je jen jedna, a měl pravdu...

Jaká je evidence boží existence? Není žádná! Existují jen záznamy lidských domněnek a víra. Víra je věc ošidná, ale v nepřítomnosti důkazů jediná, která boží existenci prosazuje. Domněnky, že existují svaté knihy, které jsou vyjádřením samotného Boha, popřípadě byly jím samým skrz nějakého agenta diktovány, jsou opět podporovány jen vírou těch, kteří věřit chtějí, a těmi, kteří je psali. Na tom je zajímavé to, že víra tu stojí opuštěna i samým Bohem. Bůh v nich nejenže vyžaduje naši absolutní víru ve svou existenci pod pohrůžkou různých šikan, ať už na tomto světě nebo v tom posmrtném, ale odmítá víru v sebe jakkoli podpořit, a to i nepřímo. Je tedy až zarážející, proč vůbec chce, abychom v něj tak bezmezně věřili. Jaký účel má slepá víra v existenci neprojevující se entity? Přitom svaté knihy jí dávají absolutní moc i vědomosti, takže Bůh dopředu ví, jak všechno dopadne. Nejen to, když mu na naší víře v něj tolik záleží, kdyby chtěl, je v jeho moci, aby se najednou v ruce každého člověka na této planetě objevila naráz kniha jeho přikázání, třeba celá ze zlata vázaná v deskách ze slonoviny a padne na kolena i ten největší ateista. Místo toho Bůh volí metody, kdy napsáním svých přikázání pověřuje různé lidské charaktery, a přitom musí vědět, že chybovat je lidské. V případě jedné z nejsvatějších ze svatých knih pak pověří svými sděleními Archanděla Gabriela, který je předává člověku, který neumí číst a psát. Analfabet tato sdělení předá dál a nadiktuje je písařům, aniž by sám měl možnost zkontrolovat správnost jejich zápisů. To staví zápisy, a nejen této knihy, do nezáviděníhodné situace, kdy o jejich vzniku víme s určitostí jen to, že byly psány lidmi. Ve všech svatých knihách si svaté písmo v mnoha případech protiřečí. To nemůže být důkaz tvorby boží, neb Bůh je neomylný, ale jasný důkaz činnosti lidské. V tom případě je třeba poctivě přiznat, že veškerá lidmi psaná náboženství mohou být scestná, a scestná může býti i víra v Boha. Takže Bůh neexistuje? To není vůbec jisté! Víra v Boha a víra v Boha skrze lidské učení mohou být dvě různé věci.

Vše předchozí, co věřící považují za důkaz existence boží, spíše víru v Boha vyvrací, než aby ji umocňovalo, ale to samo nevyvrací jeho existenci. Důkaz neexistence čehokoliv, nejen Boha, je sice nemožné přinést, ale to ještě neznamená, že co svými smysly nedokážeme uchopit, neexistuje. Vyznavači stvoření světa Bohem mají pádný argument. Byl by zázrak, kdyby něco vzniklo z ničeho. Kromě Boha ovšem. Načež jejich odpůrci, převážně učení vědci a ateisté, tvrdí přesný opak, právě tak vznikl náš Vesmír! Z ničeho, a nepovažují to ani za zázrak. Skutečně! Chybí jen, aby dodali, věřte nám! Have faith, people!

Začátek vesmírného třesku byl vypočítán na dvanáct až třináct miliard let před přítomností. Čas ovšem neexistuje, je to výmysl lidský, ale bez plynutí této neexistující dimenze bychom nevypočítali vůbec nic. Plyne si ta dimenze, ale jen v tom případě, že se něco hýbe. Vesmír se hýbe tím, že se neustále rozpíná, a tudíž je časový. Rozpíná se všemi směry od naší planety stejnoměrně, ač ta není středem vesmíru a vlastně ničeho. Střed rozpínajícího se vesmíru tak může být kdekoliv ve vesmíru a s velmi silným dalekohledem je odkudkoli vidět až k prvopočátku a prvním galaxiím. Velký třesk, když třesknul, nebyl vůbec slyšet, protože v prostoru nebylo nic, od čeho by se zvuk odrážel. Třesk šel neslyšně vpřed všemi směry, ale zvuk šel jen do středu své vlastní rozpínavosti, leč neburácel, neb v prvních milisekundách, v nichž byl zvuk rychlejší než světlo, byl vesmír tak hustý, že asi jen brněl. Když se soudný člověk optá, odkud hmota do vesmíru naproudila, odpovědí mu je, že od nikud. V tom nikde byl obrovský potenciál, napětí a to vybuchlo a do vesmíru začala proudit hmota a antihmota a ty se navzájem ničily, takže zase mizely. Kam? Nikam! Možná tam, odkud přišly, to nikdo neví. Ve vesmíru zbyly jen zbytky hmoty, protože té bylo naštěstí víc. O málo, ale to stačilo, aby to zaplnilo vesmír. Jelikož hmota se rozpíná a galaxie se od sebe vzdalují už těch třináct miliard let, člověk by očekával, že tam někde ve středu vesmíru, kde ten třesk bouchnul, už žádná hmota nebude. Že se tam tvoří obrovská bublina prázdna, kterou lze pozorovat jako rozrůstající se tmu, ale nic takového ve vesmíru není. Různé ty tmavé skvrny na noční obloze jsou naopak oblaka plynů a prachu, skrz které nevidíme vzdalující se galaxie za nimi. Jelikož ta bublina neexistuje, je tedy možné, že někde stále vzniká hmota a tlačí tak rozpínavost dále? Nic takového nikdo nikde nezpozoroval. Aspoň ne z naší planety, která sice není ve středu, ale z níž dohlédneme pomocí Hubelova teleskopu až na samý okraj vesmíru, ať se díváme kterýmkoliv směrem. Největší obavou vědců je, že pokud se vesmírné rozpínání nezastaví, a podle posledních propočtů se zrychluje, hmota časem „vyhasne“, vesmír potemní, zchladne a zbytky hmoty se budou od sebe vzdalovat do nekonečna navždy. V takovém konci jsou dvě konstanty a jedna pravděpodobnost. Konstantou číslo jedna je čas, který tím, že se vesmír nepřestane „pohybovat“, nezanikne, i když už jej nebude mít kdo měřit. Konstantou číslo dvě je nekonečný prostor. Nekonečný prostor si věda vykládá tak, že kdybyste vyletěli raketou se země jedním směrem, tak k ní zase přiletíte z druhé strany. Pro rozpínající se hmotu to však neplatí, ta poletí pořád „rovně“.

Když vše shrneme, vyjde nám, že věda a teologie mají styčné body. Například o stvoření. Kde se neshodnou, je, že jedni tvrdí, že to byla náhoda, pro kterou mají teorii a v tu teorii věří, protože když něco vzniklo z ničeho, tak se to nedá vypočítat ani pochopit. Ti druzí tvrdí, že to náhoda nebyla, ale uvědomělý akt vyšší inteligence a v tu věří, protože ta se také nedá pochopit nebo vypočítat. Obé se nedá dokázat. Když tak o tom přemýšlím, stvoření světa jen potvrzuje, že jediné, co máme všichni společné, je akt víry. Ten věří v to a ten zas v tohle. Dokázat ale nemůžeme vůbec nic. Amen.