28.9.2020 | Den české státnosti


DOBROU CHUŤ: Koně, konina, kotelna

22.4.2020

Koně a von Halzbach

Tahle kapitola se původně v knížce „Kdo rád jí, ať zvedne ruku!“ jmenovala „Konibar na Harfě“, ale páč byla hodně dlouhá, tak jsem ji pro čtenáře Psa rozdělil a maličko upravil.

Jakmile se projedete českou krajinou, určitě dřív nebo později uvidíte někde takovou tu ohradu z klád kolem louky. Co bejvá v kovbojskejch filmech a pak v Česku, Slovensku a různě kolem. Ve Francii a třeba ve Španělsku nic takového nenajdete. Tak čert ví, odkud tedy byli ti kovbojové. A za tou ohradou se pasou koně. Takže zjistíte, že nejenže koně u nás nevyhynuli se zánikem JZD, jak nám prorokovali levicoví intelektuálové, ale naopak že „kobyly“ jsou dneska spolu s golfem přímo „hit”.

S těmi koňmi pak souvisí i jedna zvláštnost. Ať se jdete podívat na koníčky, kam chcete, vždycky tam najdete, jak se kolem stájí, koní a vůbec motá spousta mladých holek. Dcera našich známých tam dokonce několik let trávila každý víkend a celé prázdniny. Hřebelcovat, poklízet, čistit stáje, krmit, někdy, ale skutečně jenom někdy se projet, to je cílem mnoha mladých svobodných žen. Tedy spíše děvčat.

Ptal jsem se na to jednoho chovatele koní, takového, co koně nejen má, ale taky se o ně stará, a on mi toto pozorování potvrdil. I u něj se hlásí hafo mladých holek, co touží být s koňmi. A jsou dokonce ochotny dost tvrdě a většinou zadarmo pracovat, aby se jim tahle touha splnila.

„Tedy nevím,” pravil jsem, „kůň je krásný zvíře, ale smrdí.“ Náš děda říkal, že se za Rakouska říkalo dragounům „rajťáci” a tvrdilo se o nich, že páchnou. Od těch koňů. Taxikáři od aut jim za první republiky pak po straně říkali ´chcankaři´. Ale opatrně, oni měli biče.“

Dotyčný pán se nejdřív chtěl urazit, ale pak po delší diskuzi připustil, že koně prostě někomu můžou smrdět. Co se mne týče, stačí se projít v Salzburku, Vídni anebo po Staroměstském náměstí, kde parkují vyjížďkové koňské kočáry, a nemusí mne nikdo přesvědčovat. Stačí vlastní čuch a letní odpoledne.

„Ovšem uznejte, že koně jsou krásný,” nedal se chovatel.

„No krásný jsou, chodím se na ně dívat třeba do stájí u zámku ve Ctěnicích.”

Kráááásný koně tam mají! (Tedy dneska už měli.) A vnuci jim můžou podat i mrkev, když přijde hodná slečna, aby nás ke koníčkům pustila. Krásné slečny, tedy některé, mají pro malé děti a koně určitou slabost. Pro staré dědky nikoliv. A tak se koukáme a kluci stojí s pusou otevřenou. A já vzpomínám na našeho dědu, že měl pravdu. Sice tam stáje voní senem, ale, řekněme, „cítit“ koňma prostě jsou. Protože kůň je kůň. A ne květinka.

Prodiskutovali jsme s majitelem koní, proč se těm holkám ti koně tak líbí, a on řekl, že „je to možná nejen tím, jak jsou koně krásný a tím, jak mají jakoby holou, a přitom srstí pokrytou kůži, na které se rýsují nádherné svaly i naběhlé žíly. Ale možná i proto, že jsou cítit. Ty koně. Z koňského potu je totiž cítit síla, a i v jejich moči jsou možná nějaké feromony, co těm holkám dělají dobře na duši, protože taková mladá holka prostě podvědomě sní o krásném, silném a elegantním těle a samčí síle. Tedy aspoň většina z nich.”

Pravil a zasnil se. Nevím, zda nad krásou koní anebo těch mladých dívek. Víc jsem z něj nedostal.

Já se koňů bojím. Jak jsem už někde psal, s koňma je to těžký. Jak říká kamarád Mirek, původem synek z žírné Moravy, kůň nemá brzdy a má vlastní hlavu.

Člověk se občas dostane ke koňům na různá místa. Někdy i na taková, že by ho nenapadlo je tam hledat. Začalo to jako scéna ve filmu. Zazvonil telefon.

„Haló, pane Vlk, jste to vy ten s těma kamnama?” ozvalo se ze sluchátka.

No, zapřete se dámě, když se tak inteligentně ptá, zda nejste „ten s těma kamnama”!

„Jo, jo. Já jsem ten s těma kamnama, krbama a udírnama a tak,” děl jsem zdvořile.

„A nemoh’ byste k nám přijet? Ona babička vybouchla s našima kamnama,“ pravila dáma celkem jasně a srozumitelně. Z toho jsem rychle, jsa mimořádně inteligentní a znaje dámy a babičky, usoudil, že babička něco extrovního přiložila do kamen a ony bouchly. Proč k tomu ale potřebují mne, jsem netušil. Na druhé straně vím, že když takový kotel anebo velký kachlový sporák bouchne...

Nepodceňovat takovýto případ jsem se naučil po setkání s Destinnem von Halzbach. Von Halzbach byl topič. V kotelnách se za normalizace pohybovaly různé podivné postavy. Od bývalých majorů i plukovníků všech možných armád, Rudou armádou, západní i východní vojáky a Wehrmacht a Cizineckou legii nevyjímaje, až po bývalé docenty a profesory. Ale Destinn byl i mezi nima exot.

Už první setkání s ním rozvířilo na provozovně divokou diskuzi, jestli je skutečně tak blbej anebo to jenom dělá.

Romanticky založení technici a většina dam svorně tvrdila, že když je jednou „von”, tak nějak inteligentní být musí. Jen se musí přijít na to, jak. Topiči bez ohledu na to, zda měli akademické tituly anebo pět obecných na Vihorlatu, svorně tvrdili, že je to debil. Pardon. Někteří Slováci tvrdili že je to „kretén zajebaný“.

Z taktických důvodů jsem si nechával po přijímacím rozhovoru čas na rozmyšlenou. Vypadal jako že je pitomej, ale na druhý straně, mohli jste mi za totáče ukázat někoho, kdo měl v občance od policajtů napsáno jako jméno „von Halzbach“? I s tím „von“? No?!

Destinn navíc všem tvrdil, že je levobočným potomkem Emmy Destinové, ale jak může být někdo levobočkem bezdětný ženský, nějak nedokázal srozumitelně vysvětlit.

Dostal kotelnu pod Jarovem, kde se zdálo, že nemůže nic zkonit. Tak jednoduchý to tam bylo.

Destinn topil jako všichni socialističtí topiči v kotelnách na pevná paliva. Opět upozorňuji, že nerozlišuji úroveň dosaženého vzdělání na konečném výkonu. Topiči – vyhození intelektuálové - občas zapomínali přikládat, protože psali protistátní traktáty anebo vědecká díla. Taky je občas odvedla StB a nikomu to neřekla. Volat zatčený nesměl, co kdyby dal tím voláním někomu informaci. Třeba že ho uzavřeli. To by o tom pak byla zpráva na Svobodce nejmíň o hodinu dřív, než byla obyčejně. Když sbalili „na pohovor“ z podobného důvodu mne, často se nějakou dobu nic nedělo. Já tam dělal vedoucího, a ti jsou často i mnoho hodin postradatelní.

Běžní topiči spíš chlastali v putykách. Ne že by kolegové disidenti trpěli abstinencí, ale neměli většinou tolik času. Ovšem na vyhasínání ohně v kotelnách to mělo asi tak stejný vliv. Prostě to tam občas zhaslo. Nejvíc v kotelnách na koks.

Jednoho dne kolegyně zvedla služební telefon, řekla do něj párkrát „ano, jistě, my přijedeme”, což byla běžná odpověď pro všechny, bez ohledu na to, co se pak skutečně dělo.

„Václave,” pravila kolegyně, neboť byla slušně vychovaná a neříkala mi Venco jako většina ostatních podřízených. „Václave, volali lidi z baráku, že vybouchla kotelna osm.” Pravila, pohlédla na mne a zatočila kličkou kalkulačky NISA.

„Hergot, co se tam stalo,” byl jsem zvědav, ale kolegyně dál točila kličkou a pravila, že nic víc neví.

Před obytným domem, v kterém byla kotelna, byl shluk lidí, esenbáků a požárníků. Tím nechci říct, že by tam policajti a hasiči nebyli. To jen ale podle logiky, že když byla říjnová revoluce v listopadu, se říkalo policajtům esenbáci a hasičům požárníci. Jako by místo toho, aby jezdili hasit někde v rámci pracovních povinností, zakládali požáry.

Kdo způsobil to, co vymlátilo okna u kotelny, bylo celkem hned jasné. Destinn von Halzbach stál na chodníku, z hlavy se mu kouřilo, zepředu v obličeji vypadal jako maska, co vyrábějí ve filmových ateliérech tomu, kdo hraje čerta. Obličej měl černý, žádné obočí a zepředu mu zmizely vlasy. Zbytky obočí měl naškvařeny nad očima a jeho obvyklé třídenní strniště se mu zatavilo to tváře. Byl tak nalitej, že se nezdálo, že by ho to nějak zvlášť bolelo. Chlast z něj táhnul tak, že se jeden z hasičů vyjádřil, že ten výbuch mohl vzniknout tím, že Destinn do suterénu do kotelny jen vešel, chvíli vydechoval tu děsivou směs a pak si zkusil zapálit cigáro. Kotelna vypadala, no jako po výbuchu.

Složitým kombinovaným výslechem ve stylu „Ty vole, kde si se tak zřídil?”, a „Mluvte, občane, co se zde stalo? My stejně všechno víme!’ a podobně se podařilo objasnit, že Destinn si zaskočil na několik hodin „na sváču” do hospůdky. A kotel mu zhasnul. Ale vlastně úplně nezhasnul. Což Destinnovi v opileckém rauši poněkud ušlo. Oheň se jen udusil a vevnitř nad žhavým jádrem se dále vyvíjely hořlavé plyny. V takovém kotli se jich dokáže vyvinout dost. I když kotel zdánlivě moc netopí. Nebo skoro vůbec.

Destinn, když přišel z putyky, zjistil, že trubky jsou studený. Pojal geniální nápad, že se podívá, jestli by se oheň nedal oživit. Rozšťoural tyčí ohniště a nad ním doutnající koks na roštu, naházel dovnitř nějaké dřevo, vzal zmuchlané erární Rudé právo, všeobecně uznávaný to podpalovač, zapálil jej, hodil dovnitř a čekal. Když se chvíli nic zdánlivě nedělo, chtěl se podívat. Otevřel horní dvířka, tím dodal dovnitř kyslík, Ruďas hořel a BUCH!!!

Zbavili jsme se touto událostí Destinna a zároveň urychlili přebudování kotelny na plynovou. Někteří z nás pak dostali na výroční konferenci ROH diplomy a odměnu. Ani já, ani Destinn jsme mezi nimi ovšem nebyli. Proč já, to bych chápal. Ale proč ne Destinn, který to všechno, včetně zmodernizování kotelny, odstartoval?

Co dělal Destinn pak, když se mu ty fousy a tváře zahojily, nevím, ale vypadal tak, že dodneška, když sleduju nějaký horor natáčený Amíky v Praze, koukám, jestli ho tam nezahlédnu. Protože produkce by minimálně ušetřila za jeho maskování.

Takže jsem, jak jistě chápete, nakonec neodolal volání dámy a vyrazil do krásy jižních Čech na statek, který koupila jistá Čechošvýcarka a chovala na něm koně. Statek renovovaný, louky a lesy kolem zelené, klid a pohoda jižních Čech. Jen v kuchyni, takové té veliké selské, místo kachlového sporáku bylo něco, co vypadalo, jako kdyby tam dopadl nejméně ruční obranný granát zvaný „handgranát“. Kachle a jejich kusy byly všude, stěny očouzené, babička, jak sděleno, odtransportována. V tomhle interiéru by mohli natáčet scénu z války, jak bojují partyzáni o kuchyň s německou přesilou.

A celé to smrdělo kouřem, sírou. A koňma.

Pokračování bude příště a mezitím si můžete udělat třeba koňské

Roštěnky Esterházy
(Eszterhâzy rostélyos)
Suroviny:
900 g koňského masa z roštěné nakrájeného na 6 porcí proti vláknu (nahradíme případně hovězím)
mouka na obalení roštěnek cca 3 lžíce
3 lžíce sádla
1 1/2 hrnku nakrájené cibule
1 stroužek utřeného česneku
3 hrnky vývaru podle potřeby
150 až 200 g mrkve jemné nakrájené, nebo lépe nahrubo nastrouhané
nové koření, asi 3 kuličky
3 bobkové listy
4 celé pepře
4 plâtky anglické slaniny na drobno nakrájené
2 lžíce nasekané petrželky
1 lžíce octa
sůl a pepř
špetka tymiánu a kousek citronové kůry
Na dokončeni:
2 petržele, nakrájené na jemné nudličky tzv. julienne, asi 5 cm dlouhé
1 středné velká mrkev, také julienne
3 kyselé okurky, také julienne
3/4 hrnku zakysané šlehačky lžička citronové šťávy

Postup přípravy:
Roštěnky lehce naklepeme, osolíme, opepříme a obalíme v mouce. V kastrolu rozpálíme sádlo a roštěnky z obou stran opečeme.
Přendáme je na talíř, stáhneme plamen sporáku. Do pánve dáme cibuli a mrkev a za stálého míchání opékáme asi 8 minut, až se začne zabarvovat.
Sundáme z ohně, vmícháme 3 lžíce mouky. Přidáme vývar a vaříme za stálého míchání, až je omáčka hladká. Zde výborně pomůže ponorný mixer, kterému můj oblíbený Mistr kuchař Emeril Lagasse říká lodní motor.
Přidáme všechno koření, citrónovou kůru, ocet, slaninu, prostě vše krom šlehačky a citrónové šťávy.
Do kastrolu vrátíme maso a přivedeme do mírného varu, přikryjeme pokličkou a vaříme zvolna asi 30 minut, nebo až je maso hotovo. Mezitím povaříme 2-3 minuty julienne mrkev, petržel a okurky.
Z omáčky sundáme vrstvu tuku a vmícháme zakysanou šlehačku, citrónovou šťávu a nudličky zeleniny.
Podáváme s noky nebo širokými nudlemi, na noky se položí roštěnky, zalijí omáčkou a ozdobí nudličkami zeleniny.

Čtenářům jen připomínám, že knihu „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“ s veselými kresbami L. Lichého, si můžete objednat včetně podpisu autora až do domu (a to za slevu na konečných 249 Kč včetně balného a poštovného), na mailové adrese m.vitovcova@volny.cz



Maminky, nenechte si ujít testování dětské kosmetiky sebamed Baby!
Maminky, nenechte si ujít testování dětské kosmetiky sebamed Baby!

Pokožka vašeho miminka si zaslouží jen tu nejlepší péči. Vyzkoušejte s námi řadu sebamed Baby, která byla vyvinuta speciálně pro potřeby citlivé...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.