Netvrdím, že kdo nechodí do divadla, je barbar, ale mělo by se to. Chodit do "dívadla", jak říkal Jan Werich. Vzhledem k neuvěřitelnému množství divadel v Praze je poněkud obtížné se rozhodnout kam. Nemáte-li chuť jít na třistapadesáté prvé geniální zpracování "Strýčka Váni" či "Višňového sadu", ale podívat se na něco zajímavého. Ale zase ne tak extravagantního, že tomu nerozumí nejen diváci. Ale ani herci, režisér a často se zdá ani poněkud mimochodně myslící autor díla. Takže je to těžké. Někdy pomůže náhoda.

Na jednom z mých relativně řídkých setkání se spisovateli, herci a vůbec podobně - nejsem Iveta Bartošová ani Sagvan Tofi - jsem byl svědkem vášnivé diskuze, jak přeložit název díla SLEEPIG AROUND. Neb dle přítomných překladatelů z angličtiny je prakticky každý překlad do češtiny sprosťárna. Až geniální Jan Kantůrek navrhl cosi jako "Popichování" či "Opíchání", což jsem přesně nezaslechl, neboť na každým mejdanu je kravál. Ovšem když jsem pak v divadle dostal do ruky program, byl tam ten původní název. Tak nevím.

Zajímavá představení se konají často na zajímavých adresách. Tohle bylo v Strašnickém divadle známém spíše jako divadlo Solidarita. Neb stojí na stařičkém, ještě nepanelovém strašnickém sídlišti téhož jména. Milovníci big beatu, Járy Cimrmana a dalších tohle divadlo znají. Stojí uprostřed takzvaně "dvouletkové" výstavby v dnes už krásném a uklizeném parku, takže ten pocit undergroundu už není tak silný. Dřív když tam člověk šel v podzimním šeru, třeba z koncertu, tak mohl klidně dostat facku v tý tmě uprostřed roští a nevědět komu poděkovat.

Po představení jsme seděli v divadelním klubu. Každý divadlo musí mít divadelní klub. Neb herci a herky jsou po představení tak rozjetí, že jít hned domů a lehnout si do postele může jen umělec tak starý a vyšeptalý že už má zakoupené místo na hřbitově a ve skříni doma pro jistotu černý šaty.

Takže jsem seděl v divadelním klubu… slyšíte, jak to zní, jo…seděli jsme v divadelním klubu…. Jó panečku, to není jako v nějaký hospodě, že jo?! Ono to tam tedy většinou připomíná u týhle avantgardy spíš takovej bufik a v nóbl divadlech mírně opotřebovaný bar. Ale je to Divadelní klub, víme?!?

Povídáme, povídáme, to divadelní kritik musí, že, a já pořád koukám Ljubě Krbový - jo, tý z TV "Ulice" - na ruce. Tedy jako na dlaně. Že jako jestli je nemá chlupatý. Já jsem četl, coby mladý hoch, v jedné staré příručce o "samohaně" tvrzení, že následkem tření mužského údu rukou prý chlupatí dlaně, měkne mozek a vysychá mícha. Jak vypadá vysychání míchy, nevím. Ale chlupatý dlaně bych poznal, ne?! Neměla je. Ljuba. Krbová. Ona Ljuba to má se mnou mimochodem těžký, protože když napíšete na web do vyhledávače jen slovo "krbová", tak vám vylezou většinou odkazy na krbová kamna a na moje odborné knížky. I ty ajťáci, co řadí vyhledávač dle důležitosti, jsou nějak zaujatí proti umění nebo co... To pak mají ti umělci fakt těžký.

Ale vraťme se k těm chlupatým dlaním. Fakt je chlupatý nemá. A to přestože hned na začátku uvedené hry provede na hereckém partnerovi "ruční obsluhu" - tedy jak říkají holky "udělá mu to rukou". Tedy jenom jako, chápete? Herci dokážou leccos markýrovat. I tohle. Skutečný to nebylo, já seděl hned v první řadě asi metr a půl od nich, to bych si fakt všiml. Kdyby to bylo doopravdy. Nebylo. Tedy si myslím. I když u ženských a umělkyň jeden nikdy neví, co je pravda a co umění. Tato "nemravná" scéna je ze shora uvedené hry. Protože jinak tam hraje tahle parta ještě představení Kosmická snídaně aneb Nebřenský, Údolí včel, Zastávka na znamení a Golem

Hru SLEEPIG AROUND napsali čtyři autoři Jeden bude asi žena, protože se jmenuje Hillary. To, že autoři byli anglicky mluvící vzdělanci, je vidět podle poněkud našince šokujícího množství silných výrazů v textu, jako je šoustání a podobně. Protože čeština je ve výběru adjektiv k činnosti zvané odborně soulož velice pestrá, možná by nebylo od věci použít i jiný výraz. Šukat, klátit a píchat je sice také vulgární -(z latiny "sermo vulgaris, tedy lidový jazyk - jazykový výraz"), ale přeci jen se dalšími adjektivy dá vyjádřit i jemnější rozdíl v duševním stavu postavy. Nehledě na to, že při mnoha opakováním i sprosťárna zevšední.

Hra sice je "two man show", ale ženské postavy mají navrch. Ve hře účinkuje Ljuba Krbová, která hraje dámy Sarah, Kate, Lyndsey, Lorrraine, Helen a Annie. Její partner Jan Zadražil pak ztělesňuje pány Murraye, Joela, Peteho, Colina, Grega a Ryana. Text je takzvaná "kláda", což znamená neuvěřitelné množství slova a nápor na paměť.

Mám také praktické doporučení. Před představením s dojděte vyčůrat, hraje se totiž bez přestávky skoro dvě hodiny. A jukněte se předem do programu, která postava je čím -třeba Sarah, ta co obsluhuje rukou, je marketingová manažerka. Zatímco Lorraine je letuška. Pan Murray, co je ručně obsloužen, neb dáma jej tím důrazně přesvědčuje o výhodách společné spolupráce, jak tak nějak podobně dámy své případné partnery přesvědčují, je universitní profesor psychologie. Zatímco Ryan dělá v noci u benzinové pumpy. A není obsloužen.

Množství postav je poněkud velké a přechody figur náhlé, takže režisér Vojtěch Štěpánek nechává nad hlavy herců na stěnu nasvětlovat jména momentální dvojice. Režisér je mlád, a to tak, že některé city postav vůbec nemůže z vlastní zkušenosti znát. Ale od toho jsou mladí režiséři, aby to duševně zvládli. Takže když režisér nastuduje Tři sestry, tak není nutné aby měl doma ségry, může mít klidně i jednoho bráchu a v Rusku v životě nemusí být. Což ovšem bývá někdy silně vidět. Zvláště to, jak režisér Čechova nebyl v Rusku. Nebo aspoň delší dobu v Karlových Varech, že.

V tomto případě problém režisér zvládl. Jistě by však bylo lepší více rozlišit postavy nějakými poznávacími znameními - třeba kabelou s notebookem marketingovou manažerku a letušku čepičkou, protože sled figur prochází téměř bez přestání z jedné scény a dvojice v jinou. Divák je pak občas poněkud zmaten.

Děj, tedy dialogy jsou svěží běží v rychlém tempu a vypovídají o duševním světě dnešní evropské západní, ale dnes už i naší mladé generace. Která netrpí nemožností cestovat anebo se vzdělávat ani skutečnou nouzí či nepřízní světa. A přesto není úplně šťastná. Jak se mnozí domnívali, že ty mladí budou automaticky šťastnější než generace vyrostlé pod politickým tlakem a v nedostatku. Pro starší diváky asi poněkud překvapivé, ale text i herecké ztvárnění dokazuje, že blahobyt prostě není všechno. Že je to jen jedna z věcí, které potřebujeme anebo chceme. Takhle když jsem to napsal to zní jak od Bělohradského anebo Peheho. Srovnávat pocity a život lidé žijících ve skutečné bídě a útlaku s pocity až "přejedené" generace euroamerické mládeže se zdá nesmyslné. Ale ono je všechno v životě složitější, že. Pocit zmarnění a duševních muk může být u jedince daleko větší v sedadle nablýskaného auta než na pařezu před zemljankou.

Divadlo však není jen hra. Divadlo je i.. no samotné divadlo. Sál. Moje původní podezření, že když bude jeviště tam, co obyčejně bývá hlediště, že je to zase nějaký ten kapric takzvaně "geniálního" režiséra, se nesplnil. Nebyl. Sál tohoto stařičkého divadla s jevištěm nahoře a rovným sálem to přímo vyžaduje. Pro pořádné režijní zpracování díla. Scéna Milana Davida a Vojtěch Štěpánka je pak jednoduchá a funkční. Co by si kdo mohl více přát? Kostýmy jsou civilní, jen by to chtělo nějaké lepši rozlišení střídajících se postav. Hudbu jsem prakticky nevnímal, což považuji za vynikající. Většinou totiž řve tak, že není chvílemi rozumět ani slovo a často je v moderních divadlech tak "osobitá", že byste nejraději osobně autora hudby nakopli.

Jen při jedné scéně jsem se musel v duchu smát. Autoři i režisér jsou asi všichni skutečně mladí. Jen tak si lze vysvětlit vážně branou a neskutečně dlouhou scénu, kdy jedna z dámských "postav" si sedne na pána "na koníčka" a pilně koná, co dáma v tomhle posezu konat má. Český germanismus má pro to krásný výraz. "Rajtuje" na něm. Na jeho "pánvi" svojí "pánví" a přitom vede s partnerem složitý intelektuální dialog. Takže, to jsem nikdy osobně nezažil. Ani neviděl. A že už mám něco za sebou. Hopsající dáma na pánovi by sice snad mohla vést intelektuální řeči, leč obávám se, že ten pán…

No jak je to v té anekdotě: Víte, kdo je ideální manžel a ideální milenec? No ideální je takový manžel, který když přistihne svoji ženu s posteli s jiným pánem, se jen zeptá: "Dáte si potom někdo kávu?" A ideální milenec? No to je ten, který i v takovéhle situaci dokáže pokračovat."

Obávám se, že v reálném životě mají intelektuální diskuze při sexu na mužskou potenci stejný dopad jako náhle se zjevící manžel.

Jste-li prudérní, nechoďte na to. V opačném případě doporučuji. Jen si prostudujte předem ty postavy. Já totiž doteď nevím, která ta dívčí "postava" na kterém tom "chlapovi" vlastně rajtovala.

Strašnické divadlo
SLEEPING AROUND
Autoři: Mark Ravenhill, Abi Morgan, Hilary Fannin, Stephen Greenhorn
PREMIÉRA 27. 1. 2010
Hra o potřebě opravdového, upřímného spojení dvou lidských bytostí...
Čtyři autoři, dvanáct dialogů, dvanáct postav, dva herci a jedna touha.
www.strasnickedivadlo.cz

Foto: Daniela Krutinová