Na úvod. Jsem moc ráda, že jsem to představení viděla, protože není nad vlastní úsudek. Měla jsem obavy z hlavní představitelky, bála jsem se, aby hřmotná paní Chramostová příliš netrčela, aby její babička nebyla bojovnicí a disidentkou. Mé obavy ovšem nebyly takové, abych ji předem zatracovala. Nakonec se ukázalo, že ona byla velmi dobrá, zatímco všechno ostatní bylo pro mne zklamáním. A to si o sobě myslím, že jsem dost tolerantní a snažím se pochopit i ona nová,"moderní"pojetí. Takový Shakespeare dovede být naprosto nadčasový a vyslovuje se k pravdám stále platným. Zrovna tak Moliere, když si dělá srandu z lidské blbosti nebo ilustruje lidské povahy ve společenských souvislostech, které se letem času zas až tak nemění, snese přenos třeba do posilovny (i když to trochu a možná právě proto překvapí a vyburcuje - "Misantrop"na Vinohradech).

U Babičky by člověk očekával spíše klasiku, protože to má spojeno s obrazem života v jedné určité době, ba co víc, v jedinečné, neopakovatelné situaci, kdy to Němcová psala a proč si téma i konkrétní formu zidealizované povídky zvolila. (Útěk od skutečnosti do dětství, kdy se z paměti vynořují jen ty milé, konejšivé vzpomínky. Umřelo jí dítě, v manželství se necítila, společenské dění ji drásalo.) Protože Němcová předběhla bohužel dobu o dobrých 150-200 let, dá se její odkaz pochopit i jako obraz ženského údělu (na různých postavách v různém společenském rozvrstvení) a v podtextu její nesouhlas s tím. Mám ji strašně ráda pro tu její modernost názorů na všechno možné, od výchovy dětí, vzdělání mládeže, poslání a vzdělávání žen a všech vrstev a společenských skupin lidí, zdravovědu, kulturnost národa jako celku, snahu po uchování národního pokladu slovesného, smysl pro obrovský význam dějin pro pěstování národní hrdosti a vědomí, zájem o politické dění a její snahu o zasvědcený pohled na všechno, co se kolem ní dělo. Proto měla kolem sebe tolik přátel (ba i milenců, i v tom byla svobodomyslná, možná až moc důvěřivá), společnost lidí, kteří skutečně ve své době posunovali dění a dodneška jsou národními postavami ve svých oborech. Ona byla strašně zvídavá, dovedla nebo se o to velmi snažila, analyzovat, rozumět, hledat a rozlišovat podstatné. A to všechno jen do svých 42 (možná 45, nikdo neví, kdy, kde a komu se vlastně narodila) let, při čtyřech dětech, v nedostatku, bez manželské opory, bez sociálních a základních existenčních jistot.

Ono tohle všechno lidé ani moc nevědí, protože si "Božku" znechutili už jako pojem, ,jako jméno z povinného školního biflování a to je velká škoda. Zvláště dnes, kdy se na nás ženy někdy nahlíží jako na feministky jen proto, že chceme žít život na stejné hodnotové příčce s muži. Nikdo nemůže zrovna Němcovou nařknout z feminizmu. Já to nemám nikomu za zlé, každý bychom měli mít svůj okruh zájmů a informací. Ale potom se nemůžem pouštět do jiného než povrchního hodnocení. Nemůžem se pouštět do debat o principech ev. filozofii té či oné doby, osobnosti, situace, souvislostí nebo dokonce odkazu. Myslím, že si mohu troufnout vyslovit se k tomuto tematu, protože jsem si Němcovou se zájmem nastudovala nejen z jejího díla, ale, a to především, z její korespondence. Právě tam odhalila způsob a směry svého myšlení, přesvědčení, snění, tam vyslovovala naplno své emoce, tam užívala široký rejstřík slovního bohatství, že ač vlastně Němka, je naší národní buditelkou a vzorem právě v literatuře.

Musela jsem to vzít trochu zeširoka, abyste mi mohli věřit, že jen tak neplácám, že o tom trochu něco vím a můj názor není vyčtený nebo opapouškovaný z nějakého bulváru. Je v něm informovanost, vzdělání, životní zkušenosti a profesní rozhled. Moc mě zklamalo, že Národní divadlo, rádoby vrchol a meta dramatického umění, zřejmě nemá lidi. Nemá soubor, ve kterém by mohlo nabízet šance hereckým osobnostem. Když umřel pan Lukavský, někdo pronesl myšlenku, že odešel poslední bard jedné herecké generace. I když s lítostí, nebrala jsem to tak tragicky, protože máme Preisse, Němce, Trojana, Dlouhého, Langmajera..... a určitě celou plejádu jmen, a nejen mužských, která dělají čest našemu českému herectví. Ale když se teď nad tím zamýšlím, někde je chyba. V soudobých hrách, které jsou dnes v centru zájmu diváků, se dá více méně vycházet z občanské a civilní typologie herců, zvláště těch mladých, kteří často staví na tom, že se rádi předvádějí a nestydí se za svůj exhibicionizmus.To by mohlo být v pořádku, ovšem na Národní divadlo je to hodně málo. Umění starého pana Hrušínského, Brodského, Lukavského, Peška, Vinkláře ba i Hanzlíka, Rösnera.... a zase by se dalo jmenovat, stálo na něčem mnohem hlubším, co se plně a jedinečně projevuje právě v té klasice. Oni svým projevem přiblížili nejen dobu. Přivedli diváka až do středu dění. Vyjádřili charakter postavy, ,její věk, životní zkušenost, společenské zařazení, osobitost, ,jedinečnost, pro kterou si ji divák všimne a zapamatuje spolu s titulem hry. Slovník, slovní obraty a způsob vyjadřování dovedli užít úplně přirozeně, nepateticky, že to divák přijal za své nebo jako uměleckou nadsázku. Ovšem to, co bylo vidět a slyšet na jevišti tentokrát, za to by se možná styděla i oblastní divadla. To bylo spíš smutné než co jiného. Oni nehráli divadlo, oni deklamovali text libreta s povrchními gesty jako na první zkoušce, kdy si teprve tvoří rejstřík možných prožitků. Prostě postava a text nesrostly v jedno. Přednes, barvy hlasů, výrazové prostředky, to všechno splývalo v jednu šedivou nudu. Na tom nemůže nic změnit ani rozporuplný věhlas osobnosti pana režiséra Pitínského. Kněžna paní Preisové byla ufňukaná (skutečná kněžna Zaháňská byla rázná žena činu), Viktorka Johany Tesařové by sice mohla být výborná ,ale spíš v dabingu nebo v rozhlase, na jevišti působila jako stará kobyla (Slavnosti sněženek-Hrabal-Kersko-Hanzlík a jeho nová družka, co pořád mlátila pantem a dveřmi) vedle sličných paní a dívek z lidu. Kristla, Barunka, Adélka (větší než babička), holky mlynářovic i Kudrnovic, ba i ta komtesa Hortensie, všechny na jedno brdo. Kristla místy jakoby suplovala Viktorku. Žádné bodré děvče krev a mlíko, na které si kdekdo brousí zuby (nebo spíš jiný orgán). Ztřeštěná, neřízená střela. Mlynářka-vypasovaná modelka z módního žurnálu velikosti 38, prsa jak vysoustruhované kuželky. Paní Prošková – sama sebe litující postava, která prochází dějem jako by byla přebytečná. Rozhovor babičky s dcerou, která ochutnala a ráda by žila panský život, byl nezúčastněný, ,jakoby mluvily o někom, kdo tam není a koho sotva znají. Babička to nemohla v žádném případě zachraňovat svými klasickými průpovídkami. (Ale ta o panu Proškovi tam není.) Naopak, ty klasické věty tam působily jako chlupatá bradavice na nose krasavice nebo perla hozená sviním. A pan otec ze mlýna? Hubené, klátivé bidlo staršího pubertálního chování, ,jak to bývá u dnešních mužů. Bez znalosti řemesla (jak mlynářského, tak divadelního), fajfka mu v ruce překážela, děti zjevně nebyly jeho. Babiččino vypravování (ty krásné, podvečerní sedánky!) ho nezajímalo, strašně litoval, že mu právě utíká fotbal v televizi.

To jsem zlá, to jsem ale krásně zlá! A to ještě není všechno. Ještě výprava a kostýmy.

Výprava. Naprosto nevyvážená. Místy jen náznaková, což bych brala jako přínos. Na co třeba zámecké serepetičky in natura, na co Staré bělidlo i s červenýma pelargoniema. Ovšem proč potom Viktorka lká u vodopádu z vánočních třpytivých řetězů, proč stojí po celé představení v pozadí dvě kašírované mužské postavy, úplně mimo čas, prostor a smysl děje, proč se v hudbě Vladimíra France (to je ten s tím potetovaným obličejem, co jinak scénickou muziku umí) najednou ozve zabučení krávy, které vyvolá výbuch smíchu ve vší uctivosti k dílu. Proč se na samý závěr snese shůry obrovské Boží oko, které sleduje babiččin pohřeb. Lidé měli pochopit, že - šťastná to žena - byla dobrý člověk, který i po smrti zůstává v srdci, protože….

Pánu Bohu je to fuk! Anebo je to pohrůžka současným neznabohům?

Kostýmy dam a dívek ušili z molitanových matrací, sukně střihu vajíčko, u kotníků stažené, vzbuzují rozpaky. Kněžna v kalhotovém kostýmu? Pod krinolínami se rýsovaly pokroucené dráty, pánové šli na pohřeb babičky v hubertusech (kabáty, téměř stejnokroj z doby po válce pro obecné chudé, aby bylo jasno, ,jak jsme si byli všichni rovni), ženské postavy od počátku děje zestárlé, se lišily jen ulízanou bílou parukou s drdólem, ale pohybovaly se dál jak diblíci.

Smutek až trapnost. Anebo záměr? Velkorysá nadsázka? Nevím, věru jsem to nepochopila. Koupila jsem si drahý program, který se mi zdá ze všeho nejlepší a je vněm celé libreto. Až mě to přestane strašit, tak si ho v klidu přečtu, třeba z textu poznám, ,jestli to opravdu je tak nešťastné nebo se z toho dalo udělat něco víc, alespoň pro děti a mládež (jako doplněk výuky) nebo seniory (z piety k autorce).

To je asi vše, co mě "pri tom a po tém"napadlo. Ale večer jsme si udělali krásný. Měla jsem nové šaty, oholené nohy, partnerova kravata ladila s mým kostýmem, šli jsme včas a beze spěchu, prohlédli si divadlo zvenku i zevnitř, nenechali si zkazit náladu a večer ukončili u vínečka na Národní ve vinárně, kde jsme si teprve sdělili své dojmy. Tak, to je můj názor a nelekejte se, nechtěla jsem školit.

S pozdravem, s láskou k divadlu a s vědomím závažnosti výchovy ke kulturnosti společnosti bez ohledu na to, co říká ruka trhu.