1.3.2021 | Svátek má Bedřich


DETEKTIVKA: Nevěřící Tomáš

10.1.2007

"Proč mi nevěříte?"
"A proč bych měl?" otázal se poručík Gall.
"To jste se tolikrát spálil?" Drobný muž, šedé sáčko, prameny řídkých šedých vlasů roztroušené po límci. Tvářil se mírně, ale slova zněla důrazně a sebejistě. "Mimochodem, já se jmenuju Pícka," zahihňal se.
"Nic konkrétního jste mi nesdělil. O žádném trestném činu nevíte. Natož o -"
"O mrtvole?"
"Natož o ní," souhlasil prozatím trpělivě Viktor Gall.
"Copak trestný čin stojí a padá s mrtvolou?"
Překvapivá formulace - mrtvý stojí a padá… "Ovšemže nikoli." Ten malý muž byl přinejmenším originální.
"Vy jste velice sebejistý, pane poručík!" prohlásil nyní, jako by takové domněnce chtěl dát zapravdu. "Je to tím, že jste vystudoval práva? Právníci bývají sebevědomí, to je fakt. Ptáte se, odkud to o vás vím?" Opět to zahihňání.
"Na tom nesejde." Trpělivost poručíka Galla zatroubila k ústupu. Ten šedivý mužík ho zahání do defenzívy! Začínal ho mít dost.
"Já vím, že vám už lezu na nervy!"
"Vyložíte mi konečně, co se vlastně mělo stát? "
"Vy jste to nepochopil?" Pícka si odkašlal, jakoby mu v krku uvázlo příliš velké sousto. "Tak já vám to povím - jednodušejc."
"Hlavně stručně!" Celé to působilo jako amatérská povídka: rozvláčný a ukecaný začátek, který by se patřilo škrtnout. "Co jste vůbec viděl?"
"Já? Já vlastně skoro nic!" Mužík se teď zatvářil, jako by ho chytily křeče. "Seděl jsem na skalce blízko Chloumku, odtamtud je vidět dolů, na takovou lesní cestu. Já tam chodívám na procházku. Auto nechám dole, na rozcestí s barokním křížkem. Najdete to, když za Chloumkem ujedete takových dvě stě, tři sta metrů -"
"Zatím nikam nejedu," podotkl poručík. "Mluvte k věci, prosím vás."
"A co dělám celou dobu? Z toho rozcestí vede cesta vzhůru do stráně. A jak stoupá, tak se zužuje. Na jednom jakoby plácku z ní odbočuje nenápadnej chodníček, po něm já vždycky lezu nahoru, na tu skalku. Z toho plácku mám krásnej přehled. Občas nějaká srnka přeběhne - a tak. Človíčka nevidíš. No - ale to odpoledne šli po tý stezce dva lidi. Teda přesně řečeno, nějakej statnej, vysokej chlap a s ním taková o hodně menší, blonďatá ženská - dost mladá, řekl bych. Teda proti tomu habánovi. No a potom byli najednou fuč."
"Zašli za stromy, ne?"
"To jo, teda nejdřív jo. Jenže potom se už neobjevili."
"A proč by měli, když zmizeli v lese?"
"Jak to, zmizeli? Asi po třiceti metrech se ten chodníček ukáže znova! Ale oni ne!"
"Propána, tak šlo asi o nějakou erotickou záležitost!"
"Jenže ta cestička je uzoučká a z ní rovnou vzhůru vede příkrá stráň! A z druhý strany máte sráz rovnou dolů! Tam by to nesvedli ani trpaslíci!"
"Čemu říkáte habán?"
"No dyť vám povídám - jako vy! Akorát nebyl tak štíhlej. A taky neměl tmavý vlasy, ale pleš. A takovou nazrzlou, plandavou kacabajku a kolem krku zelenou šálu a-"
Samozřejmě to bylo relativní, metr dvaaosmdesát mohl ten mužík považovat za hodně vysokou postavu. Ovšem o to nyní nešlo. Profesionální zvídavost se začala vrtět, protáhla se a rovnýma nohama vtrhla na scénu.
"Chcete vědět, co si myslím?"nahrál jí nyní mužík přičinlivě. "Že ty dva ležej někde pod tou příkrou strání. Mrtvý!"
"Míníte, že tam skočili?"
"No to není zrovna nejlepší hypotéza! Co když je tam někdo srazil!"
"Viděl jste na té cestičce ještě někoho jiného?"
"Kdeže! Nikoho! Protože ten dotyčnej se přece skrejval! Asi na ně čekal, až se ponořej mezi ty stromy…A jestli mě náhodou zahlídnul, jak sedím nahoře, můžu bejt v nebezpečí! Musíte mě hlídat!"
To už zavánělo fóbií - snad z té vlny teroru, kterou nyní přetékala všechna média.
"Vy jste ale nevěřící Tomáš!" Vycítil jasnozřivý Pícka poručíkův nápad? "Já vám tu ohlašuju trestnej čin a vy jste povinen -"
"Nekažte!" Viktor Gall spolkl ostřejší vyjádření. "Nechte mi svoji adresu a -"
"Vy mě předvoláte, až mě budete potřebovat?"
"Jasně." Poručík byl nakloněn slíbit cokoli, aby měl Pícku z krku.

"Nenaletěl jsi na nějaké fantazie?" otázal se skepticky kapitán Doubek.
Viktor Gall si za léta jejich spolupráce zvykl na pochybnosti, které jeho nadřízený tu a tam projevoval.
"Blázna bych poznal. V celé té jeho povídačce je určitě racionální jádro. On je -"
"Viktore, ty už zase moc psychologizuješ!"
Byl to jejich starý, přátelský spor a poručík už ho považoval za jakýsi rituál. Kromě toho - tu a tam byly kapitánovy připomínky víc než na místě.
"Řekni mi, kam vlastně jedeš! A neměl bys s sebou vzít Křížka?"
Viktor Gall zaváhal . Podporučík byl mnohdy neocenitelný, nejednou mu vtrhl z paty pořádný trn. Ale brát ho na tak pochybnou výpravu … "Kdyby něco, zavolám ho na pomoc!" rozhodl se prozatím. "Tuhle na mapě jsem zakroužkoval ono fatální místo."

Krajina, kterou projížděl, mu nabízela svoji nejvlídnější tvář, mezi úpravnými, líbeznými vesnicemi se táhla dosud svěží zeleň luk, tu a tam proložená světlou hnědí zoraných polí, rybník jako z pohlednic, šedavá asfaltka mířila alejemi k oblým vrškům na obzoru. Podél silnice se míhaly stromy, listí na nich už nabíralo rudohnědé tóny, jako by je přetřel čísi obrovitý štětec.
V dálce vyplula nad obzor malebná oblaka, blížila se, potemněla a nečekaně se změnila ve zlověstná mračna. Zvedl se vítr, sílil, shluky mraků nabobtnaly a vzápětí vypustily pořádný liják, tak silný, že chvílemi nebylo vidět na metr kupředu. V divokých náporech větru se zvedaly šmouhy písku, na kapotě a na střeše zavířily praskavé bubínky. Kroupy! Vzápětí oslnivý meč blesku, takřka zároveň ohlušující rána a těsně u silnice praskot lámajících se větví. Nebylo radno tu okounět, ale přitom se dalo jet jenom krokem. Když se liják unavil, Viktor Gall mírně přidal a podařilo se mu vyjet serpentinami na kopec.
Před ním se rozevřela obrovitá škeble, přivřená seshora těžkým černým mrakem. Z nažloutlého pásu s vesnicemi a poli a zelenými lukami, ohraničeného daleko vzadu světlounkým podhůřím, se řinula bělavá pára, stoupala vzhůru a pohlcovala mračna. Celé to působilo jako neskutečná vidina šíleného malíře.
Jako celá ta vymyšlená povídačka bláznivého mužíka...
Viktor Gall potlačil nezvyklou, nutkavou chuť se vrátit. Netušil, že zažije okamžik, kdy bude litovat, že tak neučinil. Ale teď se znovu rozjel k místu, které mu Pícka popsal. Barokní křížek byl překvapivě zachovalý, někdo k němu chodil; visel na něm drobný věneček z růžových chryzantém.
Z rozcestí si to šinula vzhůru do stráně nenápadná cesta.
Poručíka téměř udivilo, že situace zcela odpovídá popisu malého, šedivého podivína. Zaparkoval vůz před skupinou keřů. Nejdříve prohlédl okolí. Silnice se po pár desítkách metrů rozpadala a posléze to beznadějně vzdala před hromadami štěrku. A nikde nikdo, ani živý, ani mrtvý.
Viktor Gall se vrátil ke křížku a pustil se vzhůru. Cesta byla neudržovaná, zřejmě po ní moc lidí neputovalo. Brzy se změnila v jakýsi horolezecký chodníček, který nevšímavě minul malou vyvýšeninu a poté pokračoval dál, do hustého smrkového lesa. V něm vládlo šero, jen tu a tam probleskovalo seshora slunce. Ze stromů střásal zlomyslný vítr spršky nepříjemně mokrých kapek. Krok za krokem, jakoby poručík nevědomky plnil jakýsi neznámý úkol. Šero bylo tísnivé, nepřátelské.
Opět ta chuť se vrátit!! Místo toho si jen vyhrnul límec a setřásl kapky z vlasů.
Tady, v té syrově vonící půdě, v divoké změti ostružiníku a maliní, do níž se co chvíli zaplétal, měl hledat - ale co vlastně? Ani tady žádné mrtvoly neležely, kde také? Z jedné strany příkrý kopec, z druhé strmý sráz dolů. Bylo s podivem, jak statné stromy rostly na tak šikmé ploše.
Za ním se náhle ozval tichý zvuk. Prudce se otočil, ruku na pouzdru s pistolí; ještě nikdy ji proti člověku nepoužil. V chvějivé hře stínů se nic nepohnulo, mezi kmeny viselo výhrůžné ticho. Přece jen měl vzít Křížka! Rychle ustoupil za nejbližší smrk, ale zapotácel se a až v poslední chvíli se zachytil křoví, aby nesletěl dolů ze svahu.
A zase nic, ani hnutí., jenom někde nad ním tvrdě zaskřípaly větve. Bezděčně zvedl hlavu a zahlédl kus světlé skály. Možná to byla ta Píckova. Chvíli vyčkával, taje dech. Už už chtěl udělat krok zpátky na cestu , když se znovu ozval nezřetelný zvuk. Hned nato zapraskala větvička a bylo slyšet tiché supění. Vydávala ho postava v světlé, plandavé bundě. Mohla mít jeho výšku - že by to byl ten habán? Pícka se ale nezmínil, že měl postavu zápasníka těžké váhy! Snad to seshora nebylo tak vidět. Viktor Gall splynul s kmenem; připomínalo to posvátnou lípu z Lucerny.
Romantika se však nekonala. Funění nabylo intenzity, muž se přiblížil na dosah, ale nerozhlížel se, prošel nevšímavě kolem, máchaje pažemi. Viditelně neměl ani potuchy, že na něm lpí pozorné oči. Byl by zaútočil mohutnou pěstí? Poručík Gall chvilku vyčkal, nebylo proč spěchat, tento hutný objekt mu neměl kam uniknout.
Opatrně, aby nešlápl na nějakou větvičku, vydal se za ním, připraven kdykoli se přikrčit za husté křoví. Zcela nečekaně naletěl nástrahám ostružin; když uvolňoval nohu ze šlahounů, trochu to zašustělo, ale muž se neotočil, kráčel pořád dál dlouhými, těžkými kroky.. Zřejmě byl přesvědčen, že je tu zcela sám.
Kam až má namířeno? Jak dlouho má trvat tohle podivné sledování? Nemíří snad tudy k nějaké vesnici, kam nebylo možné se dostat po zborcené silnici? uvažoval otráveně Viktor Gall. Vzápětí mělo nastat zpestření.
Mohutná postava se náhle zarazila., nerozhodně přešlápla, pak udělala ještě pár habánských kroků a zmizela za zákrutem cesty. Poručík zrychlil, ale když došel k ohybu, nikde nikdo. Po muži ani stopy. Cesta se tvářila jakoby nic - Kam mohl ten chlap zmizet?
Musel někam zalézt: věděl snad přece jen o svém pronásledovateli? Viktor Gall se přitiskl ke svahu. Co když má zbraň a odněkud na mne míří? Chytrý, prozíravý detektiv, hrdina stupidních seriálů! Ve skutečnosti … Vletěl jsem snad do pasti? To by se mi s Křížkem nestalo!
Najednou se ozvaly tlumené hlasy. Ale s kým by ten člověk mluvil? Že by halucinace? Navíc měl poručík dojem, že podobnou situaci už někdy zažil…
Než stihl něco podniknout, jednal ten chlap za něj.
Ozval se šramot, duté klapnutí, něco zaskřípělo. Ze svahu se vynořilo cosi podobného dveřím - A byly to skutečně dveře a otvíraly se. Jak jsem je mohl přehlédnout?
Dva dlouhé kroky a schoval se za nimi.
Vtom už se také zjevila nestvůrně veliká bota, za ní se vysunula noha a konečně celá ta těžká figura v plné parádě.
"Dejte ruce za hlavu!" řekl poručík.
Vyjevené heknutí..
"Otočte se a kopněte kolenem do těch dveří!"
Habán poslechl a přirazil je. V zámku vězel klíč.
Poručík udělal krok až k němu, pistolí mu mířil na hlavu. "Teď je zamkněte a dejte mi klíč. A o nic se nepokoušejte!"
Nepokusil se o nic, ani nemukl.
"Teď půjdete přede mnou, zpátky na silnici."
"Ale já - kdo jste - já -" zablekotal muž konečně. Nebylo pochyb, že má strach.
"Poručík Gall z kriminálky, když už lpíte na dodržování bontonu."
"Totiž - "
"To mi sdělíte později." Viktor Gall vytáhl mobil. "Vlastíku, to jsem já - Jak to, že jsi - No ano, chápu!"

Vedle vozu stála motorka, vedle motorky stála rozkročena tělnatá postava, podporučík Křížek. "Šéf nakázal, abych jel za tebou!" hlásil bodře.
"Ale jak jsi mě -"
"Jak? Tys tam tu mapu stejně nechal naschvál! I se všema těma značkama!" Křížek mrkl na poručíkova mohutného zajatce, který jen nechápavě přihlížel s otevřenými ústy. "A udělal jsi dobře, řekl bych."
"To víš, že jsem se bál," podotkl s vážnou tváří.Viktor Gall.. "A když už jsi tady, můžu klidně dojít pro tu dámu z jeskyně!"
Habán sebou škubnul: "Tam nikdo není!" vyhrkl. Zřejmě mu to moc nepálilo.
"A to já půjdu s tebou!" prohlásil podporučík Křížek. "Na rozdíl od tebe jsem totiž staromódní." Vytáhl z brašny na motorce pouta. "Posaďte se, abyste měl pohodlí," obrátil se k ohromenému muži. "Tady, na zem!" ukázal rukou. Poté ho připevnil pouty k zadnímu rámu těžké motorky. Nebezpečí, že by ji ten hromotluk táhl při pokusu o útěk za sebou, bylo evidentně minimální. Ostatně nevypadal, jako by hodlal uprchnout. Dřepěl na zemi , neforemná hrouda neužitečných svalů. Křížek na něj pohlédl téměř se soucitem. "Za chvíli jsme zpátky i s dámou," ubezpečil ho.
Hrouda se zavrtěla a vypustila mohutný povzdech
"Tak už pojď," řekl netrpělivě Viktor Gall; něco podobného soucitu neměl toho času na skladě.

V podivném sklepení, na nízké palandě, našli spící světlovlasou ženu. Otevřenými dveřmi na ni padal úzký pruh světla. Usadil se jí na obličeji, ale ani se nepohnula.
"Nespí nějak moc tvrdě?" vrtěl hlavou Křížek. "Kouknul bych se jí na panenky, ale abych jí v tom šeru nevyrazil oko!" Opatrně jí poklepal na rameno.
Hodnou chvíli to trvalo, než pootevřela oči. Zavřela je a znovu otevřela. Konečně jí to vydrželo. Nechápavě zírala na oba muže. "Kde je - Co tady chcete?" vykoktala posléze s námahou.
"Proberte se!" řekl dobrácky podporučík Křížek.
Ještě chvilku zírala. Vnímala je vůbec?
"Tak se vzbuďte!" Viktor Gall už nehodlal dále jen přihlížet a zatřásl jí energicky ramenem.
Konečně zvedla aspoň hlavu. Nadzvedla se, opřela se o loket. Bylo to na pokračování a šlo to ztěžka a hodně pomalu.
"Pojďte s námi!" vyzval ji poručík . "My vám cestou všechno vysvětlíme."
"Ale kde je -"začala znova.
"Čeká na vás dole, sedí tam, nebojte se!" prohlásil Křížek, který vždycky dával přednost pravdomluvnosti; občas s tím míval potíže.
Nakonec bez odporu vstala a vydala se s nimi na cestu z kopce. Šla jako ve snách, chvílemi se potácela.
"Je asi pěkně zfetovaná," zamumlal podporučík Křížek. Celou cestu dolů ji podpíral. "Co jste to spolykala?" vyptával se dobrácky, ale nedostalo se mu ani náznaku odpovědi. Buď ho nevnímala, nebo se do takových důvěrností nehodlala pouštět..
Viktor Gall kráčel mlčky za nimi. Nesdílel Křížkův dobromyslný zájem, jsa přesvědčen, že žena své obluzení spíš předstírá, aby získala čas. Zřejmě čekala, co dole čeká ji. Byla pořád ve střehu?
Na svalnatou hroudu u motorky vůbec nereagovala, ačkoliv ta sebou škubala a vydávala nesrozumitelné chrochtání.
Hrála svoji roli tak dobře? Viktor Gall poněkud zaváhal. Moc psychologizuješ, slyšel z dálky hlas kapitána Doubka.
Se značnými obtížemi ji posléze usadili ve voze dozadu; po boku poručíka se na předním sedadle tyčil habán. . Podporučík Křížek jel za nimi, připraven zasáhnout, kdyby se dělo něco nepatřičného. Nedělo se zatím nic.

Konečně je měli oba pohromadě. Po úvodních procedurách seděli teď ti dva lidé , již na první pohled snad ve všem naprosto rozdílní, u stolu v strohé místnosti, vybavené nepříliš honosným nábytkem. V koutě stál poněkud staromódní trezor; na židli před ním se uvelebil Křížek.
Kapitán Doubek seděl u svého stolu, po levé ruce poručíka, po pravé zamračeného habána, Rudolfa Housku. Vedle něj, na užší stranu stolu přistavili židli pro drobnou světlovlásku. Už věděli, že se jmenuje Marcela Kornová. Nyní byla dokonale při smyslech, vyhlížela pokojně a nevýbojně .
Medvěd a liška, pomyslel si Viktor Gall. Ovšem zdánlivě hrozivý medvěd může být neútočný, jakýsi symbol dobromyslnosti - A liška? Nemohla by se navzdory všem bajkám o liščí mazanosti stát sama obětí? Jenomže tohle fantazírování vůbec nesedělo. Mrkl na kapitána Doubka; naštěstí jeho šéf - přes veškerou kvalifikaci a zkušenost - neumí číst myšlenky.
"Pane Housko, vysvětlíte nám, proč jste slečnu Kornovou schoval do toho sklepení?" zahájil zatím kapitán výslech.
"Já jsem ji tam neschoval, to ona -" vyhrkl muž překotně a nervózně. "Já -"
Než stačil dokončit větu, vyletěla světlovláska jako lítice. "To všecko on, ten blbec starej! Má strach o tu svou feťačku! Aby na ni neprasklo, že s tím svinstvem kšeftuje!"" ječela nepříčetně, s vytřeštěnýma očima, vzteky se třásla.. Vychytralá liška? Spíš prskala jako podrážděný křeček.
"Co to povídáš! Myslíš si, že všecko hodíš na mě? To se -"
Zase mu nedala domluvit, ale teď na něj vyrazila pěstmi jako šílená.
Takže už museli zasáhnout. Křížek, pozbyv svého dobromyslného vzhledu, ji chytil
za obě paže. Zuřivě sebou zmítala a vychrlila tak rychlý proud slov, že vůbec nestačili
zaregistrovat všecky nadávky.
"Ta bestie," naříkal Houska naprosto zničeně. "Vždyť ona je opravdu schopná někoho zabít."
.
. Příběh s nečekaným závěrem.
"To si myslel, že ji tam udrží navěky?" vrtěl nevěřícně hlavou podporučík Křížek, který teď pro změnu litoval toho habána. "A že jí může pořád dávat něco na spaní?"
"On přece vůbec nepřemýšlel! Jednal v panice - chtěl za každou cenu ochránit svoji dceru! Kornová ho vydírala a vyhrožovala udáním, " shrnul případ kapitán. "A tolik peněz on neměl."
"Ale také moc důvtipu nepobrala!" vrtěl hlavou Křížek. "Copak by mu jinak naletěla na vábničku, že pro ni schoval v tom sklepení zlatý šperky? A pro jistotu je chtěla vidět?"
"Chtivost majetku neuvěřitelně oslepuje," řekl Viktor Gall. "Takové případy jsou notoricky známy odedávna."
"Ještě do té své psychologie zamotej historii a já jdu do penze!" Kapitán Doubek energicky sklapl spis.
"Vy byste se ještě rád vrátil!" uculil se Křížek. "Viktor by Vám scházel." Otevřel dokořán okno.
Na zdi protějšího domu divoce a vtíravě blikala hýřivá, marnotratná reklama.
Někde vysoko nad ní, na tmavomodrém nebi, se dala stěží rozeznat první hvězda. Byla daleko, téměř neskutečná.


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.