Na jednom útulném domácím dvorku pobíhal po celé dny od ranního kuropění houf slepic, strakatých, bílých a jedna byla dokonce černá. Občas si do kurníku odskočily snést vejce, to ty spořádanější. Ty méně ukázněné – většinou slípky mladší, které ještě nezapadly do vyběhaných kolejí, snesly vajíčko tu i onde, kde se jim prostě zalíbilo.
Černá slepice měla své zvláštní místo, hned vedle kurníku na kupce sena. Dívala se na své družky, které vesele kdákaly a sbíraly zrní, jež jim štědrá ruka každé ráno nadělila.
Jak jsou spokojené! Jak jsou přízemní! pomyslela si. Vždycky se od nich lišila, ale nejen svým zbarvením. Chvíli si prohlížela dva statné kohouty, kteří se promenovali po dvorku, od časného rána vždycky hlasitě kokrhali, ale během dne zlenivěli a většinou se drželi někde za kurníkem nebo občas vyletěli na nízký dřevěný plůtek a rozhlíželi se pyšně po okolí.
Černá slepice, pociťujíc stále silněji svoji výjimečnost, usoudila, že se něco musí stát.
A potom ji napadlo, co by to mělo být: slepice se musí dostat na vyšší úroveň! Musí se emancipovat. A ona je k tomu povede.
I vylezla odhodlaně na hromadu hnoje, která zabírala celý jeden kout dvorku. Zakdákala, nahlas a opakovaně a silněji a takto promluvila ke svým družkám, které se při tom rámusu seskupily kolem:
„Poslyšte mne, co vám chci sdělit! Musíme se emancipovat!“
„Emancipovat, emancipovat, ale co to je?“ dotazovaly se slepice jedna přes druhou.
„No - to znamená – být rovnoprávné! Osvobodit se od nadvlády těch nafoukaných kohoutů!
„Kokodák! Kokodák! Ale jak?“
„Tím, že se samy staneme kohouty! Jenom tisíciletý útlak nás všechny pokřivil. Naučil nás podřizovat se! Ale ode dneška již nadvládu kohoutů neuznáváme!“
Slepice naslouchaly s otevřenými zobáky, ale vzápětí počaly opět hlasitě kdákat.
Jednoho z kohoutů přilákal ten ruch blíž k hnojišti. „Co tady děláte takový rámus?“ zeptal se přezíravě.
„Ona tě ta tvoje nafoukanost přejde!“ ozvalo se mu vstříc. Černá slepice se natřásla na kupce hnoje, ale v tom ji zaskočila příroda: probudilo se v ní známé silné puzení… Rychle je potlačila a vykřikla: „Konec s kohoutí nadřazeností! Chceme také hřeben a ostruhy!“
Leč v tom okamžiku se už nedokázala ovládnout - a vzápětí z ní vypadlo zářivě bílé vajíčko.
Kohout zakokrhal a posměšně se rozesmál: „Všechny ty vaše vzpoury a nemístné nároky vždycky skončí takhle! Kdo se jednou narodil jako kokodák, nebude nikdy kikyryký!“
Vyletěl zpátky na plot a, přestože nebylo ráno, hlasitě zakokrhal.

Z čehož plyne poučení, že boj za rovnoprávnost má své meze.