5.10.2022 | Svátek má Eliška


90 LET: Vladimír Páral jubilující

10.8.2022

Netvořil klasiku, ale poctivé, vpravdě čtivé čtení; psal nejen pro snoby, ale i pro lidi. Právě dnes se Vladimír Páral (10.8.1932) dožívá úctyhodné devadesátky. Coby gymnazista náhodou jsem se jednou začetl do knížky, co ji měla matka půjčenou ze závodní knihovny (musela to být veliká náhoda, neboť ve škole mi tehdy dávno literaturu spolehlivě znechutili až někam na úroveň chemie). Ta knížka se jmenovala Muka obraznosti a měla vínově červený obal - a ejhle, zhltnul jsem ji jak malinu. Tehdy jsem s údivem zjistil, že četba ducha povznáší, a k Vladimíru Páralovi jsem vzplál nadšením.

Nutno dodat, že nic dalšího od něj už v mých očích knihu Muka obraznosti nepřekonalo – jak se dnes z odstupu jeví, byl to vlastně závěr zlatého spisovatelova období, vyvrcholení jeho uměleckých sil, poslední počin z tzv. bílé (alias optimistické) tetralogie, tedy série knih Mladý muž a bílá velryba - Radost až do rána - Generální zázrak - Muka obraznosti z let sedmdesátých. Jim předcházela v šedesátých letech tzv. černá (alias pesimistická) pentalogie, tedy Veletrh splněných přání - Soukromá vichřice – Katapult – Milenci a vrazi – Profesionální žena, z nichž nejzdařilejší je dle mého počin posledně jmenovaný.

Všechny tyto knihy jsou výborné, byť jsou to vlastně „jen“ variace na jedno a totéž, totiž člověka všedního versus jeho vnitřní život nevšední, muž versus žena. Psáno dynamicky, slovní ekvilibristiky explodují v hypnotických rytmech odstavců. Všudypřítomná je nejen práce, nuda a vlastní nedokonalost, ale i sex, sny a humor. Svérázným, vlastně technokratickým způsobem vyjadřování, tak vzdáleným právě oné „řádné“ literatuře, spisovatel jako by čtenáře bral kolem ramen.

Osobně jsem se s Vladimírem Páralem setkal jednou, na besedě začátkem osmdesátých let během svých pražských studií – bylo to v zimě, nás čtenářů snad takových třicet ve vytopené sále, až pan Páral utrousil, nejsme-li tam jen proto. Hned na začátku vzal si od moderátora slovo a v bujném monologu, jako když slova vysype na hromádku a hbitě z nich složí abstraktní mozaiku, se představil coby písmák z okresního města, co přichází do Matičky Prahy, aby s jejími shovívavými obyvateli pokorně pobesedoval. V paměti mi zůstalo několik útržků z barvité jeho řeči, kupříkladu jak se mu nelíbil ten červený obal Muk obraznosti, co se mi tak líbil. Nebo že vlastní život vyplenil do svých knih natolik, že nic nového už o sobě říci nemůže. Či že ty jeho knihy máme kupovat, neboť na těch z knihovny je plíseň (to bylo zbytečné, Páralovy tituly byly těžce podpultové). Chválil jógu a sex. Hulil jednu cigaretu za druhou. Na otázky čtenářů odpovídal vděčně a setkání bylo pro všechny velmi příjemné.

Po besedě postavil jsem se do fronty nikoli s nějakou jeho knihou jako ostatní (dnes se to těžko říká, ale prostě proto, že jsem žádnou neměl, známých v knihkupectví nemaje, pouze průkaz do knihovny), nýbrž se svým osobním čtenářským deníkem, kde jsem si ty jeho knihy hodnotil počtem hvězdiček po vzoru kritiků z Melodie a též si z nich zapisoval citáty: to ho okamžitě zaujalo a nad mými hvězdičkami pobaveně pokyvoval hlavou. Též se začetl do citátů a k jednomu mi prozradil, že toto mu kdysi říkala jedna ženská. Užuž se chystal připojit mi tam autogram, když tu se za mnou vynořily jakési dvě dívčiny – spisovatel rázem na mě i můj čtenářský deník zapomněl a propisku odloživ, položil svoji velikou ruku té pěknější z nich tam, kde jí končila záda, zvouce přitom obě na posezení u občerstvení, které pro něj pořadatelé připravili. Nu nic…

V osmdesátých letech následovalo v Páralově tvorbě období sci-fi (Pokušení A-ZZ, Romeo a Julie 2300, Válka s mnohozvířetem a Země žen). Na tu poslední jmenovanou z roku 1987 jsem si v den vyjití osobně vystál frontu u knihkupectví u nás ve Zlíně, což svědčí nejen o tom, že poměry se tehdy už mírně zlepšovaly, ale též i o kvalitě onoho díla a těch jemu několika předchozích, jež nedosahovala již pohříchu nebývalé úrovně bývalé - také byly ty fantazie z Páralových knih první, co se pak začaly objevovat v antikvariátech. Jako by už autorovi zásoba vlastních zážitků došla…

A tak, když jsem si v roce 1990 koupil jeho novinku Dekameron 2000, smutně jsem konstatoval, že nebýt to od Párala, vlastně by kniha už nestála ani za přečtení, natož pak za koupi. Bohužel. Jedna povídka jako druhá a v paměti zůstane jen zmatek, po sté totéž už nebaví. Ani ta další, Kniha rozkoší, smíchu a radosti, jakož i následující Playgirls, to nezachránily. Nic už tedy nečekaje, byl jsem pak naopak příjemně překvapen z následující knížky Tam za vodou, nenáročné sice oddechovky, ale po té předchozí záplavě kýčů prosté a milé.

Z téhož roku 1995 pochází pak autobiografická kniha Profesionální muž – bohužel ji nenapsal Vladimír Páral sám, ale básnířka Heda Bartíková, co ho nechala jen místy mluvit; i tak se ale dozvíme spoustu zajímavého ze spisovatelova života: že pocházel z dobré rodiny, vylučovací metodou že mu zbyla ke studiu nakonec jen chemie, coby vysokoškolák že se vyhnul vojně pouhým absolvováním vojenské katedry. Že si vzal zdravotní sestru Marii a ovdověl v roce 1988, přičemž z manželství vzešla jediná dcera.

A též, že věrný byl své ženě až do třetího románu Katapult (ano, to je ten s těmi inzeráty, ve filmové verzi s Jiřím Bartoškou), kterýžto román nejen že považuje za svůj „nejlepší“, ale také po něm již definitivně přešel na profesionální dráhu spisovatele (do té doby se živil v chemickém průmyslu na různých místech v Severních Čechách, tak jako i jeho literární, nejednou hodně autobiografičtí hrdinové). A také že za „nejslabší“ své dílo považuje Radost až do rána, zatímco o kus dál zase uvádí, že „nehorší“ bylo Romeo a Julie 2300. „Můj cílový čtenář je muž a žena ve věku 25 – 45 let,“ dodal ještě.

Velký přínos této autobiografie spatřuji v tom, že jednotlivé Páralovy knihy chronologicky za sebou rozebírá, spisovatel se tu k nim vyjadřuje a z každé je též krátká ukázka. Přirozeně, že pesimismus autora tohoto nekrologu ohledně klesající úrovně své tvorby Vladimír Páral nesdílí: naopak v ní vidí sebeosvobozující vývoj k vnitřnímu štěstí. Proto je celkem logické, je-li mu kupříkladu taková Kniha rozkoší, smíchu a radosti jen jakýmsi souborem reportáží „o sobě“. Vždyť uznávanou VIP se autor stal už koncem šedesátých let, později byl ozdobou významných akcí a večírků a nakonec se bez něj neobešly ani soutěže typu Miss – to, že se Vladimír Páral stal takříkajíc pomníkem sebe sama a že mu to na stará kolena vzalo již poněkud soudnost, mu jistě nelze zazlívat...

Stejně jako mu musíme odpustit i jeho poslední dílo, Knihu o biči, která nečekaně vyšla až po dalších dvaceti letech v roce 2014 a trapnost její masochistické orientace nesmaže ani druhý plán o tom, že bič a cukr jsou pro zdraví člověka vlastně nezbytné…

Ač to možná může vzbudit úsměv, již vícekrát jsem se v médiích vyhlásil jako první feminista v České republice, navíc pak jako feminokrat – což znamená, že usiluji o vládu žen.“ Je to tak – neměla pravdu ta čtenářka, co napsala, že je to „přeceňovaný autor, který píše misogynní škváry.“ Ženy opravdu miloval – je to patrné z každé jeho knihy a byly mu nekonečnou inspirací. Takové čtení nemůže nebýt čtivé…

Milan Dřevojánek