V legislativním běsnění, které je spojeno s počátkem éry amerického prezidenta Donalda Trumpa, poněkud zaniká moment, jehož racionálnost se zdá naopak nepochybná. Je to Trumpův rezervovaný postoj k otázce globálního oteplování.

Hlavní, o co jde: Trump má nespornou pochybnost o tom, že globální oteplování je zapříčiněno lidskou činností. Popravdě vyjádřil americký prezident i pochybnost o samotném faktu globálního oteplování, ale to je již postoj – dejme tomu – poněkud extrémní. Že k oteplování dochází, na tom se shodují v podstatě všichni vědci. Jádro sporu jde skutečně po linii, nakolik je v tom namočený „člověk“.

Důsledky, které tato absolutní změna v orientaci americké administrativy bude mít pro svět? Na první pohled možná i zásadní. Na druhý a třetí je to jedno. Nebo možná i dobré.

Ono totiž není vůbec řečeno, že konec globálních dohod skutečně poškodí životní prostředí.

Pařížský protokol se možná stane „cárem papíru“. Pokud Amerika zruší svůj „podpis“ (ať již vypoví samotnou dohodu z Paříže nebo odstoupí od dřívějších rámcových dohod) pod tímto dokumentem, dá se říci, že bude „vymalováno“. Jak známo, čínský souhlas byl získán za cenu zásadních ústupků tomuto ekonomickému obrovi. V podstatě bylo řečeno, že Čína nemusí dělat zhruba dvacet let téměř nic, stačí, když bude světovou aktivitu proti skleníkovému efektu podporovat. Slovně. Další extrémní znečišťovatele úkoloval Pařížský protokol vcelku symbolicky – to platí především o Indii, která si v této oblasti dělá doslova co chce. A mnohokrát dala najevo, že tak hodlá postupovat i nadále. Velmi zjednodušeně řečeno tato dohoda dala tvrdé úkoly vyspělému světu a ostatním včetně Brazílie, Ruska či dalších obrovských ekonomik umožnila sledovat toto sisyfovské snažení s lehkým úsměvem.

Odchod Spojených států znamená tedy konec. Možná nikoliv naprostý, ale určitě v tom smyslu, že žádná podobná akce nemá bez spolupráce USA smysl. Možná tedy není náhoda, že ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) nedávno nenápadně oznámil, že přerušil práce na tak zvaném anti-uhlíkatém zákonu. Ten měl být jedním ze stavebních kamenů české snahy splnit náš díl Pařížských dohod.

Na straně druhé si ale není třeba představovat, že nyní mávnutím kouzelného proutku všechny vlády světa povolí všem továrnám světa dýmat bez omezení. Lidé nejsou ovce – což lze ukázat třeba právě na té Číně. Ekologické problémy se stávají jedním z nejslabších míst autoritářské vlády v Pekingu. Výdaje na zlepšení životního prostředí rostou velmi rychlým tempem, protože ani vláda jedné strany neznamená, že si stát může dělat, co chce. Musí dbát na svoji „udržitelnost“ a pokud lidé začnou padat během smogu na ulici, ohrožuje to samotné základy moci. Britská vláda se po Velkém londýnském smogu (1952) dostala pod takový tlak, že musela připravit a velmi rychle prosadit neobyčejně rozsáhlou ekologickou legislativu. A pamětníci si jistě vzpomenou na severní Čechy, především Ústecko a konec osmdesátých let minulého století – rostoucí odpor obyvatel proti neúnosné situaci vedl k tomu, že již 11. listopadu 1989 začala v Teplicích série ekologických demonstrací, na které chodilo pravidelně přes tisíc lidí. Režim neměl odvahu zasáhnout.

Ani americký průmysl nebude schopen přehlížet veřejné mínění. Ve skutečnosti třeba padne jedna problematická celosvětová dohoda, ale to nemusí nutně znamenat nějaký dramatický nárůst emisí. Pokud tedy třeba Donald Trump hlásá návrat k fosilním palivům, tak samozřejmě takový návrat má své jasné společenské limity.

Nová situace ale může vést k něčemu jinému – k tomu, že se jednotlivé země místo „řešení globálního problému“ soustředí na řešení konkrétních situací na konkrétních místech. Podobně, jako to nyní musí dělat Číňané. Ti se v roce 2005 stali největšími producenty CO2 (dávno před tím, než objemem ekonomiky předstihly USA) a v některých oblastech (nejen v často zmiňovaném Pekingu) to postupně vedlo k situaci, kterou už si u nás neumíme představit (snad jenom Ostravsko v nejhorších chvílích se alespoň blíží relativně časté situaci čínského hlavního města). Málo se to ví, ale v posledních deseti letech byla polovina nového instalovaného výkonu obnovitelných zdrojů uvedena do provozu právě v Číně. Ano, v té Číně, která se jinak k celosvětovým závazkům staví velmi rezervovaně a obvykle se z nich snaží „vyvléci“. Principem čínského postoje je nezavazovat se mezinárodně k ničemu – ale to opravdu neznamená, že by čínští představitelé nebyli pod společenským tlakem.

Případné odstoupení USA od globálních dohod proti emisím proto není třeba vidět nutně jako problém. I kdyby Pařížské dohody zkolabovaly, není to konec světa v přívalu oteplování. Problém by byl, kdyby lidem začalo být jedno, v jakém životním prostředí žijí oni a jaký vzduch dýchají jejich děti. A tady jsem klidný – tohle tedy určitě lidem jedno nebude nikdy.