Po sedmdesáti letech je na terénní hraně pražské Letenské pláně nad Čechovým mostem ruch. Před sedmdesáti léty tu byla zahájena stavba pomníku největšího vojevůdce a génie lidstva Josifa Vissarionoviče Stalina, teď tu vztyčili kovovou stavbu, vlastně dvě stavby o rozměrech pětatřicet na osm metrů. Tvoří oporu pro klimatické hodiny, čili nejdůležitější číslo na světě. Ukazují, kolik času chybí na záchranu planety. Podobné hodiny jsou instalované v Berlíně, New Yorku, Soulu, Římě a Glasgowě a odpočítávají čas do okamžiku, kdy se planeta oteplí o 1,5 stupně. Ty naše patří k těm větším, jak se dá soudit ze serveru climateclock.world. Většinou je mají ve fasádě budov, jako třeba v New Yorku. V Glasgowě je promítají na historickou Tolbooth Steeple, asi jako kdyby se to promítalo na věž Staroměstské radnice v Praze nebo na fasádu Špilberku v Brně. V Soulu je mají na střeše administrativní budovy Korea Heraldu, kdežto v Berlíně umístili alarmující odpočet na strukturu někdejšího plynojemu, která slouží jako kulturní památka.

Naše klimatické hodiny budou alarmovat do dvanáctého prosince, nikoli tedy sedm let, teď už šest a skoro celý rok, do osudného momentu, kdy nastane zlom a svět ze zřítí do kataklyzmatu. Nicméně pamětníka zašlých časů zaráží zajímavá shoda. Stalinův pomník byl zřízen důsledkem záchvatu podlézavé horlivosti v době, kdy Stalin fakticky umíral, a odhalen byl po jeho smrti, když už Nikita Chruščov sepisoval elaborát, ve kterém ho užaslým spolustraníkům odhalil jako masového vraha. Klimatické hodiny se rozsvěcejí ve světových metropolích, tedy i v Praze, když už v podstatě každý ví, že je třeba myslet na klima a životní prostředí. Vlády to mají jako trvalou součást agendy. Naléhavě tu nutnost vnímáme o to více my, ve Střední Evropě, zavlečené v důsledku politické slepoty do energetické závislosti na Rusku, sunoucího se z pozice pochybné demokracie do čistokrevné despocie.

Je to vlamování do otevřených dveří, chce se říct. Proč tolik alarmování? Proč je tolik přilepených k vozovce dálnic a proč je tolik mistrovských pláten potřísněno kečupem a bramborovou kaší? Opravdová záhada hlavolamu!

Odpověď leze zvolna jako to pověstné šídlo z pytle. Klimatu by se v dosažitelné době silně ulevilo, kdyby padly ideologicky motivované regulace, zejména týkající se jaderné energetiky – ale také výroby potravin. Ta je zase neblaze ovlivněna zákazem genetického ovlivňování plodin, které by umožnilo otevřít výrobě potravin oblasti dnes nedostupné. Tímto směrem ale tlak nemíří. Je jiný, je politický.

Viníkem je kapitalismus, viníkem je soukromé vlastnictví, je třeba nastolit nový spravedlivý řád bez diktatury většiny (tím je míněn systém parlamentní demokracie). Technická řešení jsou podružná, změna systému, ano, o to teď běží.