22.10.2020 | Svátek má Sabina


KLIMA: Ropa, plyn i vzácné kovy

4.8.2020

Arktida se zahřívá a mocnosti vyhlížejí zmrzlý poklad

Od dávných časů lákaly Grónsko a Arktida různé dobrodruhy, ale i vědce, průmyslníky a světové velmoci pro své nerostné bohatství a strategické umístění. Velkou překážkou bylo vždy zdejší nehostinné klima. Koneckonců si zde zažil své i moravský cestovatel a vypravěč Jan Eskymo Welzl, který v těchto končinách strávil mnoho let.

Tuhý mráz, zmrzlá půda či ledové kry v minulosti omezovaly možnosti dopravy a komunikace, to se však v poslední době radikálně změnilo. Teplota stoupá, půda a ledy tají a tím se otvírají nové příležitosti. Ale i nové hrozby v kontextu klimatické krize.

Nicméně se zdá, že závažné klimatické změny a z nich vyplývající celosvětová rizika globální velmoci a korporace nijak zvlášť netrápí. Ba naopak. Jak americký, tak ruský prezident oteplování na Arktidě a v Grónsku opakovaně zlehčují či často popírají vliv člověka a globálního systému na tyto změny.

Současně se v této části světa rozpoutala divoká hra o to, kdo zabere více území. Jde totiž o hodně. O důležité přírodní zdroje, jako například ropu a plyn, ale také o různé vzácné kovy pro moderní technologie. A také o to, kdo bude mít kontrolu nad alternativními mořskými trasami pro obchodní lodě a tankery.

V neposlední řadě je v sázce upevnění vojenského vlivu Ruska a Spojených států v regionu. To byl podle britských médií i jeden z možných důvodů zájmu amerického prezidenta koupit minulý rok Grónsko.

Samozřejmě další velmoc, Čína, nechce zůstat v ničem pozadu a investuje v tomto regionu nemalé peníze na vytvoření takzvané Polární hedvábné stezky. Ministr zahraničních věcí Spojených států Mike Pompeo minulý rok varoval Čínu před jejím agresivním chováním na Arktidě a obvinil ji z manipulace členských zemí Arktické rady. Cílem této organizace je najít mírová řešení k různým ekonomickým, vojenským a environmentálním konfliktům.

Šílené nápady vědců z 50. a 60. let

Z jakých důvodů se severní část zeměkoule otepluje více než zbytek světa? Podle odborných studií je důvodů několik. Zaprvé: tmavé vodní plochy, které na Arktidě a v Grónsku vznikají kvůli globálnímu oteplování, zdaleka neodráží takové množství slunečního záření jako led či sníh. Proto platí, čím teplejší tento region bude, tím méně slunečního záření odrazí zpět do atmosféry a tím více se ohřeje.

Tento proces umocňují saze černého uhlíku, které významnou měrou pokrývají plochy těchto regionů. Ty se tam dostaly především kvůli spalování fosilních paliv z různých industriálních koutů světa, ale také z lodí a letadel. V poslední době tam saze dolétly také z obrovských požárů ze severních částí Ruska, Spojených států či Skandinávie. Samozřejmě, smog z četných ohňů sluneční svit odráží a může snížit globální teplotu, nicméně černé saze na sněhu a ledovcích paradoxně více tepla shromažďují a tím dochází v tomto regionu k dalšímu oteplování.

Dalším důvodem je oteplení oceánů a změny mořských proudů, které jako kdyby potají nenasytně ujídaly z ledu a ledových ker. Čím dál častěji se také hovoří o zplodinách z letecké dopravy jako o další možné příčině rychlé změny klimatu Grónska či Arktidy. Dlouhotrvající kondenzační stopy za letadly totiž formují takzvané cirrus mraky, které brání odchodu tepelného záření z povrchu Země.

V minulosti existovalo mnoho návrhů a reálných snah o oteplení Arktidy a roztání místních ledovců, které jsou pozoruhodně blízké některým výše uvedeným příčinám. Například vědci ze Sovětského svazu a Spojených států doporučili v 50. letech vybudovat obrovskou přehradu přes Beringův průliv a přečerpávat teplé proudy z Tichého oceánu do Arktického moře. V 70. letech odborníci z obou zemí dokonce navrhovali pokrýt části Arktidy právě výše zmíněnými sazemi černého uhlíku.

Americký matematik John von Neumann v roce 1955 pro časopis Forbes uvedl, že určité mikroskopické částice vypuštěné do atmosféry by mohly roztát severní ledy a změnit tak místní klima. K podobnému závěru došel v roce 1958 i sovětský vědec Valentin Cherenkov.

Není jisté, jestli jde o souvislost čistě náhodnou, nicméně faktem zůstává, že v roce 1963 bylo v rámci projektu West Ford vypuštěno do atmosféry takřka půl miliardy miniaturních měděných jehliček. Ačkoliv šlo v projektu o zlepšení radiokomunikace pro americkou armádu, můžeme spekulovat o vedlejších dopadech.

Další projekty, které v 70. letech zkoumaly různé metody roztání severních ledů a možnosti změny klimatu na Arktidě, se nazývaly Climate Dynamics, Polex a Aidjex. Zajímavé informace o těchto a jiných pokusech publikovaly v roce 1976 i New York Times.

Zní to takřka jako sci-fi, ale analyzoval se také vliv nukleárních výbuchů na oteplování tohoto regionu. Tuto možnost navrhoval v roce 1946 britský biolog a pozdější ředitel UNESCO Julian Huxley či koncem 50. let významný americký výzkumník a meteorolog Harry Wexler. Jak Sověti, tak Američané pak na území Arktidy opravdu uskutečnili v 50. a 60. letech desítky nukleárních výbuchů.

Dnešní moderní laserové technologie či takzvané ionosférické ohřívače nabízí až neuvěřitelné možnosti pro ovlivňování počasí. Elektromagnetické vlny z ionosférických ohřívačů jsou schopny zformovat vysoké tlakové rozhraní a změnit proudění teplého či studeného vzduchu. To znamená vytvořit i netypicky teplé období právě v severních částech zeměkoule.

Jinými slovy pokusy změnit podnebí Grónska či Arktidy určitě neustanou. Možnost obrovských zisků z nerostných surovin a získání moci nad novými územími právě díky zdejším klimatickým změnám jsou však z dlouhodobého hlediska neudržitelnou strategií. Snaha získat kontrolu nad počasím může vést ke klimatickému chaosu a k závažným dopadům na celý svět.

Budoucnost plná rizik

Grónsko a Arktida se podle odborníků staly ve snaze zmírnit dopady klimatických změn klíčovým regionem. A to hned z několika důvodů. Tání ledu a sněhu postupně zvyšuje hladiny moří a oceánů, což do roku 2050 povede k vysídlení několik stovek milionů lidí. Tající Arktida mění také proudění vzduchu v atmosféře a tím roste riziko extrémního počasí. Což znamená, že období sucha, dlouhodobých dešťů či studených vln budou trvalejšího charakteru.

Roztátý permafrost, věčně zmrzlá půda, může navíc uvolnit do ovzduší obrovské množství skleníkových plynů, několikanásobně převyšující aktuální stav. Uvolňující se metan je schopný mnohem rychleji než oxid uhličitý zvýšit globální teploty. Vědci také varují o hrozbě plynoucí z různých chemikálií, bakterií, virů, či dokonce radioaktivních částic, které se pomalu prosakují do vody či vypařují do ovzduší.

Trend z posledních pár dekád však nic nenasvědčuje tomu, že jsme schopni či ochotni rapidní oteplování v nejsevernější části zeměkoule zastavit. Jen za posledních deset let se na Arktidě zvýšila teplota o 0,75 stupně Celsia. Oblast se otepluje přibližně třikrát rychleji, než činí světový průměr. Akceleruje zde úbytek sněhu a ledovců. Grónsko například taje sedmkrát rychleji než v 90. letech. Arktický oceán má být během příštích dvaceti let prakticky bez ledu.

ceskatelevize.cz, 16.1.2020








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.