Hosty Světlany Witowské v pořadu Události, komentáře na ČT24 byli Ivan David (SPD), Miloš Vystrčil (ODS) a Marcel Kolaja (Piráti). Diskuse se točila kolem plánu EU snížit do roku 2050 „uhlíkovou stopu“ Evropy jako světadílu na nulu. K tomu mám několik poznámek, které se váží jednak k samotnému cíli, tak k metodám jak k tomuto cíli dospět.

Evropa je světadílem, který zahrnuje území od Portugalska na západě až po Ural na východě. Dávat si proto za cíl „nulové emise“ světadílu Evropy je významový nonsens. EU zatím stále není Evropa jako světadíl. Do emisí kysličníku uhličitého určitě v Evropě promlouvají i emise ruské, běloruské a ukrajinské, kde se o plánech na „nulovou stopu“ nehovoří. To jen tak pro pořádek k „ambicím“ programu EU.

Hosté Witowské na plány, přednesené ve svém kandidátském projevu Ursulou von der Leyenovou , odpovídali dle svého politického ukotvení. Jednoznačně pro byl Kolaja, kriticky se k němu vyjadřovali jak Vystrčil, tak David. Oba vystoupili s velmi rozumnými argumenty proti realizaci bez ohledu na náklady, Vystrčil navíc připomněl, že Leyenová hovořila i o tom, že si na tento cíl musí EU vydělat. David upozornil i na praxi, kterou řada států EU doposud provozovala, tj. přesunout energeticky náročné výroby do Asie. Pak lze samozřejmě hovořit o „pštrosí politice“, protože by EU splnila své plány, ale její uhlíková stopa by se realizovala mimo území Evropy.

Došlo i na světově proslulou švédskou školačku/neškolačku, která vystoupila na demonstraci za záchranu planety v Německu. David trefně tento případ označil za politické zneužití této mladé slečny, podobně i Vystrčil, který argumentoval tím, že životní zkušenosti nelze jednoduše přebít mladistvým elánem. A pak došlo na onu otázku: Jedná se v počínání oné slečny o ekologický džihád, jak toto chování označil údajně Jan Zahradník z ODS?

V odpovědi na tuto otázku se kromě jasného ne od piráta Kolaji dočkala Witowská vyhýbavých odpovědí Davida i Vystrčila. K tomu existuje velmi racionální stanovisko - ano, je to ekologický džihád! Proč?

Džihád je podrobně popsán ve wikipedii. Jde zejména o džihád mečem, do kterého se mohou zapojit muslimové ve věku od 6 do 60 let. Je jistě pozoruhodné, že výzvu proti používání fosilních paliv do roku 2050 sepsala i skupina islámských odborníků, kteří apelují na 1,5 miliardy muslimů, aby skoncovali s používáním fosilních paliv a orientovali se jenom na obnovitelné zdroje.

Jestliže džihád tak, jak se prakticky projevuje (terorismem a obecně použitím síly), má u nepřátel islámu vzbudit strach a eliminovat tak odpor, přesně ve stejném duchu totiž působí i radikální ekologismus. Jeho cílem je u politiků v západních státech vzbudit obyčejný strach z toho, že pokud se postaví politice „záchrany klimatu“, budou nevolitelní, protože je „veřejnost“ odmítne. Použití slova džihád je tak samozřejmě vítanou politickou zkratkou (o džihádu dnes už Evropa ví bohužel své), ale není zdaleka tak nepřiměřené, jak by se mohlo zdát.

Realita je taková, že se tvrzení o zásadním vlivu lidské civilizace na klima dostalo do politiky a všechny momentální jevy v atmosféře (teplo v létě nebo zima v zimě) se komentují jako vliv člověka. Ne, že by se člověk na poškozování přírody nepodílel (vzpomeňme na zničení krušnohorských jehličnatých lesů kysličníkem siřičitým z elektráren nebo odpady z umělých hmot v oceánech), ovlivnit celoplanetární klima je však stále záležitostí sci-fi literatury. Víme totiž, že se klimatické podmínky na Zemi měnily i bez působení lidské civilizace a současná situace je důsledkem zásadního přeceňování schopnosti lidské civilizace měnit životní podmínky v celoplanetárním měřítku. Jinými slovy, politikou záchrany planety se dají vyhrát volby, pokud jsou voliči dostatečně dlouho „masírováni“ ekologickými aktivisty a těmi příslušníky vědecké komunity, kteří si z výzkumu klimatických změn udělali výborný byznys.

Je pravdou, že kritici změn klimatu lidskou činností jsou ve vědecké komunitě v menšině. Jejich názory jsou navíc odmítány jako „nevědecké“ a razí se „jediná správná věda“, tj. ta, která jako viníka klimatických změn definuje jednoznačně naši civilizaci. Ekologie se tak stala „svatou“ disciplínou a v demokracii se stala svým způsobem nekritizovatelnou. Bez kritického přemýšlení se ale nelze obejít ani v této disciplíně a pokud bude kritika některých záměrů apriori odmítána, budou obrovské finanční prostředky promarněny marným bojem s přírodou.