Tak jsem se opakovaně přistihl, s jakým despektem pohlížím na jakýkoliv elektromobil, který na silnici byť jen zahlédnu. Ve skutečnosti to není žádná nenávist (někdy snad mírná závist, to připouštím), ale jenom uměle vypěstovaná averze vůči něčemu, co je nám skrze média, státní správu a dokonce i soukromý sektor intenzivně a permanentně vnucováno, protože partička militantních ekosnílků pod kuratelou Bruselu, kteří se řízením osudu a především těch, co stojí skromně v pozadí dostali k historicky úžasné a přelomové věci. Dekarbonizace Evropy! Zaručeně čistý kontinent, jenž ukáže tu správnou a čistou cestu zemím jako je Čína, Rusko, Indie nebo Brazílie. Generace ekologických aktivistů o něčem takovém skutečně jen snily. Teď to mají takřka na dosah.

Na tento utopistický projekt nicméně postupně padne většina bohatství, které si Evropa za všechna staletí nahromadila, její vliv ve světě značně poklesne a životní standard mnoha Evropanů se fatálně zhorší. Ale Brusel stále vece svou : s elektromobily na věčné časy a nikdy jinak!

Vlastně nás unijní ekoteroristé mají přesně tam, kde nás mít chtěli. Tj. ve při. Přímo virtuózně vyhloubený příkop mezi lidmi A a (pod)lidmi B funguje až nad očekávání dobře.

Člověk by se domníval, že vnucovat něco takto fatálním způsobem a navíc zcela beze studu i centralizovaně v téměř přímém rozporu s elementárním tržním principem poptávky a nabídky může nastat snad jen v totalitním státě.

Už o tom bylo napsáno tolik, že každý z nás je tak trochu odborníkem. Víme například, že všichni po sobě zanecháváme uhlíkovou stopu. A řešení je v čisté energii, za kterou ovšem není považována ani energie získaná z jádra, která je přitom fundamentálním základem tuzemského trhu s elektřinou.

Zástupci automobilového průmyslu v ČR zase tvrdí, že Evropa ve výrobě elektromobilů a vývinu elektropohonů za světem značně zaostává. Ale jaksi neberou v potaz, že většina světa se ještě s něčím jako je elektromobil ani nesetkala.

Příkladem budiž politika koncernu Volkswagen, který tvrdě narazil na čínském trhu se svými elektromobily. A aby si v zemi hojného exportu zajistil alespoň nějaký odbyt, nahradil předražená elektrická vozítka klasickými auty se zážehovými a spalovacími motory, která by v EU neprošla ani emisní normou EURO 6.

A Číňané konečně kupují. Osobně jsem tedy očekával, že budou podstatně uvědomělejší (prý mají velké plány v elektromobilitě), ale nejlidnatější země světa stejně jako Indie, jež tento primát brzy převezme, se evidentně řídí jednoduchými zákony a principy tržního kapitalismu. Je to až groteskní, když komunistická Čína je nyní kapitalističtější než celá Evropa.

Pravda je taková, že celosvětový objem uhlíkových emisí exponenciálně stoupá, ale táhnou a potáhnou ho rozvojové země a Evropa se Severní Amerikou nemají šanci tomu zabránit.

Hrozba klimatické změny je globální problém. Mají USA, Kanada, Německo či Francie dostatek finančních prostředků, aby dokázaly dotovat elektromobily ve zbytku světa?

Abych se zde neprezentoval jako nějaký zpátečník a zarytý odpůrce pokroku.

Když se v 19.století objevila první parní lokomotiva, vzbudila u přihlížejících spíše hrůzu a všeobecnou nevoli – a málokdo si dokázal představit, že by mohl takovýto netvor nahradit koňské bryčky a povozy, jež byly v té době v podstatě jediným zavedeným dopravním prostředkem.

A vidíte, už za pár let už se o tomto dopravním prostředku hovořilo, psalo i zpívalo jako o unikátním příkladu využití lidského ducha a důvtipu.

Stejně tak nepochybuji, že i elektromobilita může mít svou zářnou budoucnost, kdy prožije velký progres díky novým řešením elektrických vozů, především životnosti baterií a jejich likvidaci.

Vadí mi pouze to, že jsme elektromobilitu nedokázali postavit na stejnou startovní pásku se všemi ostatními typy motorů, aby byl konečný výsledek spravedlivý. Ale na straně druhé je to obrovské plýtvání prostředky.

Můžete mít auto na benzin, naftu, plyn a elektřinu.

Ale kdo bude financovat a realizovat tyto rozličné systémy současně? Kdo bude platit za minimálně čtyři různé infrastruktury, nabíječky, potrubí atd?

Patrně nejplodnější a nejsmysluplnější by patrně bylo, kdyby elektromotory prozatím zůstaly uzavřeny v laboratořích a zkušebnách, dokud a pokud zde vědci dokážou vyvinout nejenom funkční, ale především konkurenceschopné stroje, které budou ekologicky opravdu nezávadné.

Ale prozatím to neřeší ani všemi vychvalovaný vodík, který lze vyrábět z přebytečné elektřiny z obnovitelných zdrojů a z vodíku pak vyprodukovat energii. Pro elektrolýzu ale ponejprv musíte onu elektřinu někde vzít, přesněji vyrobit. A pak zase přeměnit vodík zpátky na elektřinu. A při tomto procesu vzniká nemalá energetická ztráta. Rentabilita tohoto způsobu v této podobě tedy zatím rozhodně nekoresponduje se superlativy, jež často slýcháme z úst řady politiků či zástupců automobilek.

V každém případě systém „Brusel locuta, causa finita“ (Brusel rozhodl…) všem ekologickým cestám a elektromobilitě samotné paradoxně nejenom, že neprospívá, ale ve finále dokonce vysloveně škodí.