11.4.2021 | Svátek má Izabela


VODA: Koronavirus a Světový den vody

1.4.2021

V poslední době vše překrývající problematika spojená s pandemií a regulacemi šíření koronaviru v kombinaci s dostatkem, někdy až přebytkem dešťových srážek v poslední době mohou, a v části veřejnosti také nepochybně vedou k tomu, že pitná voda ani zadržování vody v krajině není v ČR aktuálně nějakým významným problémem.

Je to ale paradoxně právě zkušenost s dosavadním průběhem koronaviru, která by měla být poučením pro společnost, jak se k dalšímu zabezpečení současného vodního blahobytu postavit, a to jak legislativně, tak z hlediska zlepšení stavu přírody, tak i v přístupu k technickým stavbám. Nedílnou součástí by přitom měla být také osvěta veřejnosti, která si téma vody spojuje stále zejména s klimatickými změnami, cenami vodného, odmítáním přehrad nebo s představou, že vodní bilanci ČR mohou podstatně ovlivnit úspory vody v domácnostech.

To vše jsou samozřejmě výzvy, které je jistě možné přijmout a řešit, žádné z uvedených témat však není jednoduché, jednoznačné a časově omezené. Právě v tom ovšem tkví poučení z přístupu ke koronaviru i pro vodní hospodářství. Téma koronavir totiž v praxi znamenalo a znamená další polarizaci společnosti, především pak proto, že veřejnost je zahlcena množstvím velmi často velmi protichůdných informací, z nichž si obvykle člověk vybere jen to, co mu vyhovuje, ale co zdaleka nemusí být pravda. Že přitom naše země nevyužila loňského léta k cílenější přípravě v tlumení expanze koronaviru, se dnes připomíná na každém kroku. Promarnění času k systémovému omezení rizik možného nedostatku, ale zejména kvality vody a komunikace s vodou spojených témat hrozí ale i v této oblasti, přestože nám k tomu v posledních dvou letech poskytla příznivější bilance dešťových srážek na území ČR určitý časový prostor, stejně jako dočasný ústup koronaviru loni v létě.

Základní vodohospodářskou výzvou je přitom právě objektivní komunikace o problémech s vodou spojených a obecná shoda na tom, co je důležité a co zas tak důležité není. Přirozenou možnost osvěty veřejnosti představoval až do roku 2019 Světový den vody, který každoročně připadá na 22. března a který byl (nejen) v ČR spojen s množství doprovodných akcí, ať již to byly návštěvy jinak nepřístupných přehrad, vodohospodářských laboratoří či pracovišť Českého hydrometeorologického ústavu, nebo bezplatné rozbory vody ze studní, soutěže pro děti či prezentace koloběhu vody v přírodě. Loni ani letos to ale není kvůli koronaviru možné, což je nepochybně škoda právě z pohledu možné vodohospodářské osvěty, prostřednictvím osobních kontaktů s lidmi, kteří o vodě, byť z různých úhlů pohledů, něco ze své praxe vědí.

Veřejnost tak bude i letos odkázána spíše na zprostředkované údaje, o nichž si ale nelze s jejich šiřiteli „pokecat“, a jejichž spektrum je snad ještě protichůdnější, než téma koronaviru. Za této situace je ovšem obtížné dobrat se nějakých životaschopných kompromisů, a právě to představuje riziko ztráty času, který nám bude dříve či později zcela evidentně chybět. Že je přitom téma vody v naší společnosti nedoceněné a stojící spíše na politikaření a emocích než realitě, je zcela zřejmé. Svědčí o tom i několik následujících ilustrativních příkladů.

Prvním z nich je skutečnost, že vodohospodářská infrastruktura není v ČR aktuálně součástí takzvané kritické infrastruktury, což snižuje operativu při zajištění dodávek pitné vody i její čištění, přestože je to právě voda, která hraje zásadní roli při osobní hygieně i samotném zajištění existence člověka. Další je pak absence tuzemské legislativy umožňující opětovné využití vyčištěné odpadní vody (recyklace vody), přestože EU vydala loni počátkem léta nařízení, které po členských zemích recyklaci vody požaduje a přestože byla v ČR po tomto nařízení přijata novela vodního zákona, kam bylo možné apel EU promítnout. ČR také v obecné rovině odsouhlasila „Zelenou dohodu“ (Green Deal), v níž je jedním z cílů převést do roku 2050 celkem 75 procent kamionové dopravy na ekologičtější formy transportu, což představuje hlavně železniční dopravu a vodní cesty. Odbor vodní dopravy na Ministerstvu dopravy přitom není schopen představit ani základní vizi o tom, jak by se měla a mohla vodní doprava v ČR na tomto deklarovaném závazku podílet.

To samozřejmě souvisí s výstavbou plavebních stupňů udržujících hladinu řek na takové úrovni, aby se po nich bylo vůbec možné plavit. Symbolem je Děčínský jez, jehož stavba je blokována ochránci přírody, kteří ovšem jinak ekologickou dopravu preferují. V kontrastu s tím vzniká na Ohři u obce Kyselka nebezpečný, zhruba čtyři metry vysoký jez Dubina představující riziko nejen pro přírodu, ale i pro tuto řeku sjíždějící vodáky, což ovšem nikomu nevadí. Ministerstvo životního prostředí dotuje výstavbu nových zdrojů pitné vody, čímž dochází k atomizaci vodohospodářské sítě, kterou ale totéž ministerstvo odsuzuje, přičemž je třeba konstatovat, že atomizace oboru zvyšuje potřebu investic a nákladů a může být rizikem i pro kvalitu pitné vody. Dotace na některé typy domácích čistíren odpadních vod (konkrétně nejnižší kategorie III) jsou pak v rozporu s paragrafem 38 vodního zákona, neboť představují riziko právě pro životní prostředí. To přitom představují i v současnosti nastavené dotace do zemědělství, především pak zásady „Dobrého zemědělského a environmentálního stavu“ (DZES), jejichž parametry pro snížení rizik eroze a kontaminace povrchových i podzemních vod jsou nedostatečné.

Světový den vody má každoročně doprovodný slogan, přičemž letos je to „Valuing Water“, ve volném překladu hodnota vody. Tu se mnozí snaží definovat ekonomicky, například její cenou, ve skutečnosti je ale „hodnota vody“ nevyčíslitelná, neboť voda, alespoň na planetě Zemi, znamená život. V naší zemi přitom nedostatek vody nehrozí, neboť žádný, byť sebevíce katastrofický scénář nepočítá s tím, že by nad střední Evropou přestalo pršet. Také teze o tom, že úzkostlivým šetřením vody v domácnostech prostřednictvím různých spořičů zlepšíme vodní bilanci ČR, jsou poněkud scestné, neboť tímto způsobem lze ušetřit jen zlomky procent spotřeby vody v naší zemi. Nic proti tomu, ale je to spíše dobrý byznys pro výrobce šetřičů a snad také apel, abychom si hodnotu vody uvědomovali – ale nic moc víc.

Důležitější je tak spíše šetřit vodou v průmyslové výrobě a především - zadržet vodu v krajině a udržet jí tam v dostatečné kvalitě. Zdrojů vody k tomu máme dost, ročně spadne na území více než 65 miliard kubíků vody, značná část jí ale bez užitku odtéká, a to i ta vyčištěná voda z čistíren odpadních vod. K pitným a průmyslovým účelům se přitom v ČR ročně využije zhruba 1,5 miliardy kubíků vody, takže na nedostatek dešťů si nemůžeme stěžovat, a to ani v suchých letech, kdy v ČR spadne „jen“ něco přes 40 miliard kubíků vody. A tak dále.

Nejen výše zmiňované příklady ukazují, že o všudypřítomné vodě toho zas tak nevíme. A nebudeme vědět nadále, pokud politici, ochránci přírody, zemědělci i vědci nepotáhnou alespoň v základních parametrech při zajištění budoucího vodního blahobytu za jeden provaz. Nepotáhnou-li ale, nebude nikdo ničemu věřit – a to se bohužel také již děje.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora.

Autor je agrární analytik








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.