Léta jsme využívali blahobytu vyplývajícího z dělby práce a rozložení obchodu na celý svět v souladu s teritoriálními výhodami. Zdálo se to být jasné a výhodné. Tam měli levné to a jinde ono. Po celém světě jste dostali stejnou colu a jogurty či hamburgery. Suroviny a produkty proudily světovou dopravou jako krev žilami. Vyspělé země s výhodou přenechávaly ty špinavější výroby těm méně vyspělým a doufaly, že se časem soustředí jen na výzkum, vývoj a tvorbu nových technologií. V Evropě rostla sféra služeb. Fungovalo to a životní úroveň postupně rostla. Konec konců myšlenka to není špatná a jen občas ji někdo kritizoval. Vždyť postupně zmizí naše živočišná výroba, ovocnářství, tak jako zmizelo naše cukrovarnictví. Dokonce jsme outsourcovali i porodnost do Asie a Afriky a podobně, jako dovážíme už hotové kovové polotovary, spoléháme na dovoz už hotových migrantů, kteří by nás měli živit.

V pohodových dobách nebyl problém. Pak přišel covid a my poprvé zapochybovali, když jsme museli vozit respirátory z Číny a čekat až někde vyvinou účinnou vakcínu. Rychle se obnovovala výroba desinfekcí. Jak bylo dobré, že jsme měli u nás výborné 3D tiskárny, které tiskly štíty a další komponenty. Digitalizace sice poskočila, ale náhle chyběli čipy či kabely do automobilového průmyslu, komponenty i suroviny. Lidé si uvědomili, že jsou jisté důležité základní předměty a služby, které bychom měli být schopni si zajišťovat sami a nespoléhat na dovoz, který může být náhle nespolehlivý či znemožněný. Všichni ale čekali, že covid pomine a vše se pomalu vrátí do starých kolejí, včetně našeho blahobytu. Jen se trochu víc zadlužíme.

Z toho nás ale počátkem r. 2022 vyvedl ruský prezident Putin, když napadl Ukrajinu. K světové válce to sice zatím nevedlo, ale k té obchodní ano. Materiální i lidská podpora statečné Ukrajiny i sankce ve snaze omezit vojenské možnosti Ruska, se podepsaly na našem i jejich hospodářství. Do toho ještě dnes už nerealistické požadavky evropského Green Dealu. Hospodářství je rozkolísané, blahodárná rovnováha porušena. Výsledkem je, že rostoucí ceny energií a potravin táhnou další ceny a působí nebývale vysokou inflaci. A to jsme si my starší mysleli, jak v pohodě dožijeme. Do toho energetická závislost Evropy na dodávkách z Ruska, se kterým se právě škorpíme. Jen potvrzuje správnou ideu, že když s někým široce obchodujete, tak se s ním obtížněji rozhádáte. Putinovi to však stálo za to.

Budeme to muset řešit. Náhle je opět dopřáváno sluchu názoru, že co je doma, to se počítá. Hledají se další spolehlivé zdroje energie, především plynu a ropy. Budou muset být diverzifikované, i když to vyjde dráž, než z Ruska. Dále se rozšiřují obnovitelné zdroje. Ke zkrocení naskakující inflace bude třeba omezit spotřebu. Výroby a suroviny, které přicházely výhodně odněkud, bychom teď měli rádi doma nebo alespoň blízko ve spřátelených zemích. Silné zemědělství je také vítanou devizou, neb jíst se musí. Vědí to Poláci a my na to také pomalu přicházíme. Zpomalí nás to a posadí na chvíli opět na pevnou zem. Doba se zbláznila a životní úroveň musí klesnout a to bohužel významně. Slovo nárok by se mělo stát neslušným a každý by se měl naučit starat především o sebe. Každá státní kompenzace jen živí růst cen a inflaci.

Společnost se v poslední době stále více odklání od rozumového ekonomického uvažování a nahrazuje je emocemi. Budeme bojovat s klimatem a zachráníme planetu. Odsoudíme špatné ve své historii a budeme dbát o práva zvířat. Většina se má dobře, tak budeme preferovat menšiny. Myšlenky to mohou být zajímavé, ale pokud je nedoplníme bilancemi, zda na to máme a co to bude znamenat, jsou to jen hesla a chiméry. Třeba přechod od všech naftových a benzinových motorů na elektromobilitu by si v ČR vyžádal stavbu 4,2 nových Temelínů. Jak je možné, že průměrný plat ve státní sféře je vyšší, než v té produkční?

Budou současné problémy znamenat konec globalizace? Myslím, že ne, protože pro valnou část světa je ten náš konflikt jen lokální lapálií. Globalizace, to není jen obchodování, ale také výměna myšlenek a to je ještě důležitější. Nepochybně to globalizaci ale ovlivní a zkoriguje. Zvýší to důraz na státní rezervy a klíčové domácí výroby, které zajistí chod států i za mimořádných a ztížených podmínek. Přibude skladů a bude to něco stát. Změny v ekonomice však nemohou být rychlé, protože vybudování nových kapacit nějakou dobu trvá. A s tím by měla být sladěna i politická rozhodnutí. Bude se zase i víc zbrojit. Chci věřit, že se trochu víc soustředíme na to podstatné. Možná nebudeme tak rozmazlení, nebudeme chtít každou hloupost a staneme se ohleduplnějšími a rozumnějšími. Ti prozíraví si uvědomují, že dobře už bylo.

Ale to bych asi chtěl od lidstva ve 21. století příliš, že?