Staré burzovní pořekadlo praví, že cenné papíry je nejlépe nakupovat, když na ulicích teče krev. Pořekadlo pochází z doby povstání Pařížské komuny a zřejmě na něm něco bude.

Kdo však nakoupil ukrajinské akcie v prosinci 2013 (kdy krev ještě netekla) a prodal v pondělí 3. března, mohl vydělat až 18 procent. Tedy, pokud na to někdo měl nervy a žaludek: už jen z toho důvodu, že ukrajinské akcie za poslední tři roky ztratily 80 procent hodnoty. Hrátky na takovýchto burzách jsou jen pro hrstku otrlých.

Ruský akciový trh ztrácel k pondělku 3. března celkem 43 procent za poslední tři roky. Burza jako barometr ekonomiky se někdy přeceňuje, ale tato informace je pozoruhodná. Navzdory růstu světové ekonomiky, který pomohlo burzám v USA a v západní Evropě, ruské akcie klesaly. Klesaly navzdory slušné ziskovosti ruských těžebních společností, které tvoří základ ekonomiky i burzovních indexů. Proč?

Jednoduchá odpověď: svět Moskvě nevěří. Rusko má stále špatnou reputaci. Západ dlouho chtěl Rusku věřit. Jeho vládě se ale vždy "podařilo" důvěrou otřást v rozhodujícím okamžiku.

Jedním z nich byla faktická konfiskace projektu společnosti Shell v roce 2006. Šlo o kontrolní balík akcií v největším světovém dopravním systému na zkapalněný zemní plyn. Na základě údajných hrozeb pro životní prostředí (nepotvrzených) ruské úřady dosáhly toho, že Shell prodal projekt ruské společnosti Gazprom za výprodejovou cenu. Aféra Shell představovala zásadní ránu důvěryhodnosti Rusku ze strany akciových investorů. Ukázalo se, jak málo Rusku záleží na mezinárodní pověsti.

Na druhé straně si Rusko dobylo slušný stupeň důvěry jako dlužník. Země, která v roce 1998 upadla do částečného bankrotu a bankovní krize, je nyní hodnocena poměrně slušně. Ne sice úplně výtečně vzhledem k vysoké inflaci (kolem sedmi procent ročně), ale stále dobře.

Hlavní podíl na této skutečnosti má jednoduchý fakt: ruská vláda téměř není zadlužena. Celkový objem dluhu centrální vlády činí něco kolem 10 procent HDP, podle jiných zdrojů jen kolem osmi procent.

Jak Rusko dosáhlo tohoto úspěchu? Jednoduše. Proces sestavování federálního rozpočtu v Moskvě je poměrně snadný. Na začátku je odhad příjmů státního rozpočtu. Podle něho se pak upraví objem výdajů. Rozpočet pak vyjde přibližně vyrovnaný.

Srovnejme si to se západním přístupem. Tzv. vyspělé země Evropské unie rozpočtují jinak. Nejprve spočítají, jaký je objem mandatorních neboli povinných výdajů. Ty zahrnují stále rostoucí podíl důchodového systému a zdravotní péče, dále sociální podporu imigrantů (ať už skutečných běženců nebo sociálních turistů), výdaje na dotace, kofinancování dotačních programů EU, odvody do společného rozpočtu a konečně i sanaci zkrachovalých bank a Řecka.

Když některá západní země (třeba Francie nebo Německo) dá dohromady tento obrovský balík výdajů, začne brainstorming na téma "jaké daně lze ještě proboha zvýšit". A pak není divu, že Západ se topí v dluzích a hospodářský růst kolem jednoho procenta je považován za báječný výkon. Ruský stát vydává zhruba 35 procent HDP. Francie utrácí 55 procent HDP. To je šílenství, které není dlouhodobě únosné. Není divu, že Gérard Depardieu už neunesl francouzské daně a požádal o ruské občanství.

Nezávislost na dluhopisech a finančních trzích je důvod, proč si Rusko může dovolit v zahraniční politice takovou míru bezohlednosti. Putinovi může být úplně lhostejný názor ratingových agentur, západních bank a analytiků. Jeho vláda není závislá na dluhu jako vlády Německa, Francie, Británie nebo USA. Ani akciové burzy nejsou pro Rusko podstatné.

A je tu možná ještě něco. Rusové si dobře pamatují, jak je Reagan v 80. letech dotlačil svým zbrojním programem do finančního krachu. Sovětská armáda tehdy spotřebovala tolik zdrojů, že zastaralá a nepružná ekonomika to již neunesla. Co když nyní Putin chce oplatit Západu stejnou mincí?

Představme si katastrofický scénář. Po hladké anexi Krymu ruské tanky budou pokračovat na západ. Možná narazí na odpor v Ukrajině, ale drtivá vojenská převaha vykoná své. Najednou dosáhnou polských, slovenských a maďarských hranic. Tam se zastaví a už zůstanou na místě. Rusové začnou poblíž hranic EU budovat pás vojenských základen. Co potom? Jak zareaguje Evropská unie?

EU má v podobném případě dvě možnosti. Buď přijme fakt, že není schopna Rusku vojensky čelit. Evropské armády nemají špatnou výzbroj, ale případný ruský útok by znamenal finanční katastrofu. Evropané by nedokázali financovat případný konflikt. Než by evropské státy dokázaly snížit sociální výdaje a dotace, ruské tanky by již objížděly Vítězný oblouk.

Anebo by Evropa začala horempádem modernizovat armádu a zvyšovat stavy mužstva. Podobně jako SSSR v 80. letech se začne připravovat na potenciální hrozbu. A podobně jako tehdejší Sovětský svaz toto břemeno neunese. Ještě o málo vyšší výdaje a vyšší daně – a ekonomika Evropské unie se potopí jako přetížená loď.

Komentátor Gideon Rachman z Financial Times věří, že Západ může účinně čelit Rusku sankcemi. Rachman se jistě mýlí. Případné hospodářské sankce vůči Rusku by představovaly příliš těžké břemeno pro Západ. Zkuste si představit Německo, jak na protest proti ruské politice přestává odebírat zemní plyn. Legrační představa, že ano. Zkuste si představit, že Londýn se obejde bez ruských investorů a zákazníků v luxusních obchodech. Asi by to šlo, ale bylo by to drahé pro napjatý britský rozpočet.

Putin ve skutečnosti nemusí obsadit celou Ukrajinu a už vůbec nemusí posílat tanky až do Paříže, aby dosáhl cíle. Stačí postupně budovat věrohodnou hrozbu. Nepředvídatelnost a dosavadní špatná pověst paradoxně usnadní Rusku pozici. Ale ruské veřejné finance jsou zdravé: velké geopolitické konflikty vždy vyhrávají státy se zdravějšími financemi.

Rusové nemusí ani bojovat. Stačí jen hrozit. Západ může být zruinován a pokořen překvapivě snadno.

LN, 6.3.2014