Slabost tureckého prezidenta pro nízké úrokové sazby má nejen ekonomické důvody
Chronická inflace, pokles směnného kurzu, vysoké úrokové sazby, nejistota ohledně měnové politiky. Turecké finanční hospodářství ve své plné kráse. Už jen průměrný růst spotřebitelských cen tempem deset procent ročně od roku 2003 je výmluvný – v době, kdy spotřebitelské ceny i v méně vyspělých zemích klesají k nižším jednociferným hodnotám. Turecká cenová inflace dosáhla podle posledních údajů dokonce hodnoty 15,61 procenta.

Turecko má vleklý problém s politickou závislostí centrální banky na prezidentovi. Ten by si přál vše najednou: nízkou inflaci, silný a stabilní kurz turecké liry, kladnou obchodní a platební bilanci, zejména však nízké úrokové sazby. Pokud možno nulové.

Že tyto cíle nejsou navzájem slučitelné, je zřejmé každému ekonomovi i poučenému laikovi. V nedávných dnech vzbudilo paniku mezi investory rozhodnutí prezidenta Erdogana odvolat guvernéra centrální banky oznámené v sobotu 20. března. Dosavadní guvernér Naci Agbal se totiž jen dva dny předtím „dopustil“ zvýšení základní úrokové sazby o dva procentní body na 19 procent. Celkově během svého úřadu zvýšil sazby o 8,75 procenta, což alespoň částečně stabilizovalo pád měny.

Naci Agbal se proto těšil respektu investorů a jeho vyhazov způsobil na trzích nevraživou reakci. Namísto něho prezident Erdogan jmenoval do čela centrální banky Sahapa Kavcioglu. Ten sdílí prezidentův neortodoxní názor, že vysoké úrokové sazby způsobují inflaci, a je dokonce autorem knihy o bezúročném bankovnictví.

„Neortodoxní“ názor

Zde udělejme malou odbočku. Názor, že vysoké sazby mohou přispívat k inflaci, nebo ji dokonce vyvolávat, je ve světě financí slušně označován za „neortodoxní“; méně zdvořilí finančníci se mu rovnou vysmívají. Každý začátečník samozřejmě ví, že zvýšení sazeb je krokem ke snížení růstu peněžní zásoby, což mívá logicky za následek zmírnění inflace. Snížení sazeb funguje přesně opačně. To je základ kvantitativní teorie peněz – teorie, která byla mnohokrát potvrzena praxí – a zároveň fundamentální princip fungování všech centrálních bank v moderní době.

Přesto se však v nedávné historii skutečně vyskytly případy, kdy vysoké úrokové sazby vedly k inflaci a měly dokonce závažné makroekonomické a politické důsledky. Jedním z těchto příkladů je Island v roce 2008. Řadu let před velkou finanční krizí byly islandské banky magnetem pro drobné střádaly především z Nizozemska a Británie, tedy ze zemí s nízkými sazbami. Účet se sazbou pět procent ročně byl skutečným lákadlem. Islandské banky získaly téměř dvakrát tolik klientů, než kolik činil počet obyvatel samotného ostrova. Úspěch měl makroekonomické následky.

Konkrétně šlo o rychlý příliv peněz, který měl za následek inflační tlaky. Inflace peněz v oběhu je primární jev, po němž následuje cenová inflace. Na tento růst reagovali centrální bankéři v Reykjavíku podle učebnice: zvýšili úrokové sazby. Jenomže vysoké sazby přitáhly další zahraniční peníze. V listopadu 2006 krátkodobé úrokové sazby dosahovaly hodnot poblíž 15 procent, spotřebitelské ceny rostly meziročně o 4,25 procenta. Peněžní zásoba M2 expandovala tou dobou svižným tempem 22,4 procenta. V říjnu 2007 peněžní zásoba přímo explodovala s meziročním nárůstem o 64,3 procenta. O rok později přišla krize. Všechny islandské banky zkrachovaly, šlo o největší bankovní krizi vzhledem k velikosti ekonomiky v dějinách lidstva. Peněžní deflace dosáhla hodnoty téměř deseti procent.

Česká ekonomika zažila podobný příběh v roce 1997. Pamětníci vědí, že její mechanismus byl velmi podobný: měnová kotva omezovala kurzové riziko, zahraniční portfoliové investice zvyšovaly peněžní zásobu, ta vedla k inflaci, výsledkem byly tlaky na oslabení koruny a nakonec měnová krize. K tomu korupce v bankách při poskytování úvěrů – ano, šlo o divoká 90. léta.

Matka všeho zla

Zpět k Turecku. Tato země je v jiné situaci, peníze z ní spíše utíkají, peněžní zásoba klesá a ani značně vysoké sazby nejsou dostatečným lákadlem. Vysoké sazby rozhodně nepřispívají k turecké inflaci.

Vášeň tureckého prezidenta pro nízké, nejlépe nulové sazby ovšem nevyplývá z jeho studia finančních krizí na Islandu a v Česku. Erdogan, který nazval úrok „matkou všeho zla“, se jen důsledně drží koránu. Ten zakazuje úrok ve všech podobách, ačkoli kromě Íránu tento zákaz z praktických důvodů žádná islámská země nedodržuje zcela důsledně.

Přesto je zřejmé, že radikální výklad koránu je na postupu. Při pohledu do zákonů a rozhodnutí ústavních soudů řady arabských zemí – včetně umírněných, jako jsou Egypt, Spojené arabské emiráty nebo Kuvajt – můžeme vidět snahu o postupné omezování klasického bankovnictví ve prospěch islámského pojetí financí. Vypovídá to o odklonu od západních hodnot a západního stylu života. Na druhé straně je ale faktem, že na světě neexistuje skutečně bohatá země, která by neměla funkční bankovnictví a finanční trhy. Írán není dobrý vzor.

LN, 25.3.2021

ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.