Co byste doporučil pro zvýšení konkurenceschopnosti České republiky?

Přispěvěk vlády by se dal charakterizovat jako na míru šitá „patchwork-politika“, která by účelně propojovala a posilovala potenciály konkurenceschopnosti. K nim patří perfektně fungující a vysoce kvalifikovaný státní aparát, nízká kriminalita a korupce, moderní infrastruktura, promyšlená energetická politika a v neposlední řadě špičková úroveň mezinárodní prezentace státu. Ve všech těchto oblastech má Česká republika nevyužité rezervy.

Nehynoucí zásluhu o českou konkurenceschopnost by si vláda získala, kdyby se vzepřela tlakům na převzetí eura. Národní měna se právě teď ukazuje jako klíčová veličina pro konkurenceschopnost malé ekonomiky. Náklady spojené s udržením národní měny jsou nižší než náklady způsobené univerzální měnou, nerespektující specifickou situaci a potřeby naší země. Navíc není jisté, zdali euro přežije. Jisté naproti tomu je, že by jeho udržení přišlo ekonomicky rozvinuté země (mezi něž patříme) hodně draho.

Závislost české ekonomiky na Německu opět roste. Za loňský listopad se do Německa vyvezlo nejvíce českého zboží v historii a jeho podíl tvořil přes 32 % celkového exportu. I díky tomu český průmysl rostl o nečekaně dobrých 15,9 %. Jaká je vaše prognóza dalšího vývoje v tomto směru?

Ovšem Německo je zase závislé na Číně. Řekl bych, že se jedná o spojité nádoby. Čína dováží z Německa, a Německo proto dovaží také od nás. To je příjemné, ale i riskantní.

Na rozdíl od západoevropských politiků předjímají Číňané budoucnost a připravují se na ni. Neuniklo jim, že jejich na exportu založená modernizační strategie naráží na klesající schopnost a ochotu západních zákazníků absorbovat čínské zboží a tolerovat manipulaci jejich měny, výrobních nákladů a trhů. Čínská hospodářská politika se v poslední době zřetelně orientuje na rozvoj domácího trhu. To, co se dováží z Německa také nejsou jenom auta, ale právě i strojírenské výrobky pro modernizaci čínské produkční základny.

Je nabíledni, že 1,3 miliard lidí s lehkostí zajistí dostatek poptávky a nabídky pro soběstačný hospodářský oběh. V rozměru výroby a spotřeby tak může čínský zázrak ještě nějakou dobu pokračovat, ale západní producenti z něj již nebudou profitovat tolik, jako tomu bylo doposud. Naše, stejně jako německá ekonomika, nemá jinou alternativu než exportovat. Užitečné by ale bylo přemýšlet o tom, co by pro nás čínská ekonomická sebestřednost znamenala.

Jak byste charakterizoval současnou českou diplomacii? A jaká je podle vás hlavní úloha ekonomické diplomacie?

Od srpna 2001, kdy jsem na výročním setkání českého diplomatického sboru přednesl přednášku o ekonomické diplomacii, pozoruji podstatné změny k lepšímu. Moderní zahraniční politika je (převážně) nenásilným soupeřením o blahobyt a moc; obojího totiž není na světě dostatek pro všechny. Proto se oblíbené zaklínadlo o všeobecném prospěchu díky mezinárodní výměně zboží hodí pouze do učebnic a rezolucí. Ve skutečnosti z mezinárodního obchodu neprofitují všichni stejně a hlavně ne všichni současně. Z toho plyne konfliktní podstata mezinárodní ekonomiky a politiky. Aforisticky řečeno vyžaduje ekonomická diplomacie schopnosti vést profitabilní podnik, ale i hospodářskou válku; a samozřejmě nemluvit o tom nahlas.

Podle mého názoru je ekonomická diplomacie nejúspěšnější, je-li založena na alianci podnikatelů a politiků. Tato aliance by měla být dotažena až do prolínání politických, hospodářských a diplomatických struktur, do cirkulace nejlepších mozků národa mezi oběma oblastmi.

Českou republiku ovládla politika úsporných opatření, která se dotknou i podpory exportu. Není tento trend pro stát závislý na vývozu krátkozraký?

Spoření není kreativní řešení, nýbrž pouze mocenský akt. Spořit třeba na zahraničních zastoupeních je pro exportně založenou zemi škodlivé.

Z tisku vím, že ne všechna ekonomická oddělení ambasád fungují optimálně, ale správná odpověď není zrušit je, nýbrž jejich práci zlepšit. V této souvislosti mě překvapilo, proč se ministerstvo zahraničí, podnikatelské svazy a CzechTrade nespojily, aby zachránily potenciál ekonomických vědomostí a kontaktů, které bezpochyby na mnohých ambasádách existují; alespoň v některých ekonomicky zajímavých státech a regionech by se přece daly vytvořit společné styčné a servisní body, vybavené diplomatickým statusem.

Ve zmíněné přednášce z roku 2001 jsem zdůraznil, že má-li být ekonomická diplomacie úspěšná, musí ji průmysl výrazně finančně podporovat. Podnikatelé by si měli uvědomit, že se vyplatí investovat nejenom do firem, nýbrž i do ekonomické diplomacie své země. V neposlední řadě proto, že pak mohou její kvalitu přímo ovlivňovat. Vím, že se díky CzechTrade již mnohé odehrává, ale dobrého není nikdy dost.

rozhovor pro „Trade Review“ 1/2011

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je ředitel Mezinárodního institutu pro politiku a hospodářství, Hamburk