29.1.2023 | Svátek má Zdislava


PROGNÓZA: Jak se budeme mít za rok?

5.1.2023

O propadech, sníženích a poklesech životní úrovně občanů této země se píše přes třicet let. Přesně od doby, kdy toto téma přestalo být tabu a „na kriminál“. To psaní bylo někdy pravdivé, někdy to byly nesmysly.

Tedy většinu doby to byly nesmysly. Neboť, ať jsou osobní pocity řady lidí odlišné, po naprosto dominantní časové období od pádu komunistického režimu platí, že životní úroveň sice mnohdy s obtížemi a klopýtáním, nicméně zcela nesporně rostla. Pokud někdo nostalgicky vzpomíná na to, jak pěkné bylo kupovat v osmdesátých letech rohlík za dvacetník, a pokud z toho (nedej Bože) vyvozuje, že „za komunistů bylo líp“, měl by se vrátit na základní školu a začít znovu. Za běžný plat si dnes koupí podstatně více rohlíků, než kdykoliv během socialistické éry. Je to tak banální, že snad ani nemá smysl to opakovat, ale jelikož je „rohlík za dvacetník“ jedním z hlavních témat řetězových mailů, asi se ještě dlouho nedostaneme do situace, že je nad tím možné mávnout rukou.

Pro občany je však celkem logicky důležité hlavně to, jak je tomu nyní. A zde nutno říct, že tentokrát informace o poklesu životní úrovně nesmysly nejsou a dopady posledních tří let na koupěschopnost „průměrného Čecha“ opravdu nejsou pěkné.

Sofistikovanější statistiky tohoto typu zatím za dané období nejsou plně k dispozici, takže zbývá jenom situaci odhadovat na základě toho, co již víme. A takto zhruba a „od oka“ bych tipoval, že kumulovaně za ty tři roky poklesla životní úroveň v průměru (to v průměru je klíčové) o zhruba deset až dvanáct procent. Což samozřejmě platí tehdy, když životní úroveň měříme „příjmy na člena rodiny“. Kdybychom za měřítko vzali pohyb rodinného či osobního jmění, asi bychom se dobrali trochu jiných výsledků. Jakkoliv se třeba realitní trh zastavil již před několika měsíci ve svém zběsilém poklusu k vyšším cenám, stále je nemovitost komodita, jejíž hodnota je v současnosti podstatně vyšší než dejme tomu před deseti lety.

Bavme se ale o příjmech, protože u koupěschopnosti jde primárně o spotřebitelovo cash flow. Že jeho byt by se dal prodat za dvojnásobek pořizovací ceny je sice zajímavé, ale neřeší to aktuální potíž s placením elektřiny a pátečního rodinného nákupu. Klíčovým ukazatelem je v tomto směru vývoj reálných mezd (viz graf, u indexů s osou na pravé straně je trochu obtížné údaje správně číst - je nutné si uvědomit, že jde o data za čtvrtletí vztažená vždy ke stejnému období předchozího roku, nikoliv k nějakému vzdálenějšímu období).


Pokles reálných mezd je v roce 2022 výrazný. Avšak není důvod si myslet, že ve výhledu zhruba několika málo let by neměl být dorovnán jejich růstem. (Český statistický úřad)

Takže každý to chce po letošní mizérii asi vědět: Budu se mít za rok stejně špatně, jako se mám špatně nyní?

Takhle napsaná ta otázka vypadá jednoduše. Ekonomicky je však mimořádné komplikovaná. Proč? Protože výsledek ovlivní řada exogenních faktorů, které ani nemůžeme ovlivnit. Jak se bude vyvíjet Německo? Jak dlouho potrvá válka a jak dopadne? Co udělá další vlna kovidu s Čínou? A tak dále, bylo by toho skutečně hodně.

A pak jsou tady domácí vlivy. Češi poměrně mohutně šetří, klesá spotřebitelská poptávka (jakkoliv někteří ekonomičtí analytici tvrdí opak, což zakládá podezření, že neumějí číst). Jak dlouho nám to šetření vydrží? Tři měsíce nebo devět? Dovoz inflace se regulováním energií a poklesem ropy téměř zastavil, poptávka jde dolů, ale ceny třeba u potravin přesto rostou. Čím to je? Není to tak, že naše hospodářská struktura obsahuje inflační prvky sama o sobě? Že naše trhy jsou nedostatečně rozvinuté, upadly pod vliv cenových kartelů a vertikálních holdingů? A jak jsou na tom vlastně podniky? Mají ještě dostatečné rezervy nebo opravdu máme očekávat vlnu konkurzů vyvolanou jejich platební neschopností?

Nicméně jeden návrh odpovědi bych měl. Vychází z takové (jak se ve fotbale říká) „roviny“. Pokud si vezmu všechna ta rizika, kterých je skutečně strašně moc, a pokud si řeknu, že válka na Ukrajině nepřekročí do vyšší roviny šílenství, pak to vidím asi takto:

Hůř než letos nebude. Bude stejně, možná o něco málo lépe. Naše ekonomika bude stagnovat v oblasti něčeho, co by se dalo nazvat mírným plusem (ČNB to vidí na mírné mínus, ale jsem v tomto optimista). Reálné mzdy již oproti letošku neklesnou, inflace se sníží na nějakých osm procent (ČNB to vidí na devět). V roce 2024 se pak odrazíme, naštěstí nahoru.

Co je ale horší: Tato krize zabrání většině strukturálních reforem, které jinak skutečně nutně potřebujeme. Vyčerpala a ještě vyčerpá rezervy, bez kterých budou hlubší změny těžko uskutečnitelné. Těmi poraženými tohoto období nebudeme ani tak my, jako spíše naše děti, protože pokud by bylo pro někoho potřeba ony strukturální reformy udělat, jsou to ony.

Za rok, dva, až se povede stabilizovat ekonomiku, budeme si muset skutečně vážně vyložit karty na stůl a konečně si férově říct, že takto „napůl“ už se to dělat nedá.

P.S. Když si člověk prolétne noviny i některé blogy, hemží se to tam slovy „Češi zchudli“ a „v příštím roce zchudneme“. To je trochu slovní průjem. Zchudnutí opravdu vypadá jinak. Pokles reálné kupní síly obvyklého příjmu o deset procent je jev dočasný, který bude dalším vývojem nahrazen a dorovnán. Je to nepřijemné, určitě to mnoha lidem kazí plány a celkově to je samozřejmě smutné. Ale není, není a ještě jednou to není „zchudnutí“ v tom smyslu, v jakém to slovo v češtině funguje. Což znamená „přijít o majetek a upadnout do bídy“.

Převzato z blogu profesora Luboše Smrčky s autorovým souhlasem