V poslední době vzbuzuje značnou pozornost plán české vlády zabránit zvyšování cen elektrické energie, ke kterému má dojít v roce 2011 v důsledku podpory solární energetiky. Vláda rozhodla, že navrhne poslancům schválení zákona, kterým bude zavedena 26% srážková daň z výnosů za prodej elektrické energie solárními elektrárnami s výkonem nad 30 MW, které byly připojeny do sítě v letech 2009 a 2010. Majitelé solárních elektráren v této souvislost často hovoří o mezinárodních arbitrážích proti České republice. Podívejme se proto blíže na soulad tohoto plánu se závazky ČR z mezinárodních dohod o ochraně investic.

Zákonem č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, Česká republika garantovala úředně stanovenými výkupními cenami (které vyhlašuje Energetický regulační úřad ve formě cenových rozhodnutí vždy na jeden kalendářní rok dopředu) určitou výši výnosů z prodeje elektrické energie všem solárním elektrárnám připojeným do sítě po nabytí účinnosti uvedeného zákona, a to na dobu 15 let od uvedení elektrárny do provozu. Kdo tedy po nabytí účinnosti uvedeného zákona do jeho změny provedené zákonem č. 137/2010 Sb., která se ale použije až na elektrárny uvedené do provozu v roce 2011 nebo později, investoval do solární elektrárny, mohl bezpečně vycházet z předpokladu, že výnosy z prodeje elektrické energie zůstanou po dobu 15 let neměnné (pokud odhlédneme od možnosti je ročně snižovat jen o 5%).

Dne 20. 10. 2010 vláda schválila návrh, dle kterého by od 1. 1. 2011 z těchto výnosů měla být placena srážková daň ve výši 26%. Je asi zřejmé, že tato speciální daň představuje změnu podmínek, ze kterých investoři vycházeli při rozhodování a realizaci investice. Otázkou však je, zda tato změna podmínek neporušuje závazky České republiky ze smluv o ochraně investic.

Jedním ze základních standardů v téměř všech smlouvách o ochraně investic je princip férového a spravedlivého zacházení (fair and equitable treatment). Tento princip ochrany investorů byl vyložen v mnohých rozhodčích nálezech, z nichž některé se týkají i České republiky. Například v arbitráži CME proti České republice (2001) tribunál uvedl, že standard férového a spravedlivého zacházení byl porušen tím, že Česká republika neposkytla předvídatelný rámec pro investici, což bylo v rozporu s legitimními očekáváními investora a dřívějšími závazky státu. Pokud budeme tento výklad aplikovat na sluneční elektrárny, musíme si položit tyto otázky: Měli investoři legitimní očekávání, že výše výnosů za elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů zůstane zachována po dobu 15 let od uvedení elektrárny do provozu, jak plynulo ze zákona? Měli nějaký důvod předpokládat, že dojde k zavedení srážkové daně ve výši 26%? Je tedy zavedení této srážkové daně v souladu s principem legitimního očekávání? Myslím, že odpověď na tyto otázky není příliš složitá.

K obdobné změně podmínek pro investory došlo v r. 2007 na Slovensku v oblasti zdravotního pojištění. Vláda premiéra Fica prosadila zákon, že soukromé zdravotní pojišťovny musí svůj zisk z povinného pojištění reinvestovat a nemohou si jej vyplácet, ačkoli dříve tuto možnost měli. Investoři do soukromých zdravotních pojišťoven tak v podstatě přišli o možnost realizovat zisk. Reagovali na to tím, že zahájili arbitráže dle smluv o ochraně investic. Nová slovenská vláda dnes nejspíše ví, že rozhodnutí premiéra Fica bylo špatné, a proto uvažuje o tom, že by vyplácení zisku opět umožnila. Nicméně náhradě škody za období platnosti zákona se nejspíše nevyhne.

Slovenský příklad nicméně ukazuje na jeden podstatný aspekt politického rozhodování, kterým je krátkozrakost. Arbitráže trvají poměrně dlouhou. Je atraktivní slíbit nižší ceny energií, když neúspěch v případných arbitrážích bude nejspíše řešit až další vláda.

Nezbývá než doufat, že poslanci příští týden vše ještě řádně zváží, než novou „solární“ daň zavedou.

Psáno pro blog autora na serveru iHned, publikováno 2. 11. 2010

Autor je partner advokátní kanceláře Baker&McKenzie Praha