Sporné státní záruky si nevšimli renomovaní investoři a stát má teď platit neznámému Britovi

Na počátku května dostali ekonomičtí ministři informaci, že stát žaluje britský investor a domáhá se splnění státní garance na pohledávky podniků privatizovaných na počátku 90. let. Jde o pohledávky z doby komunismu vzniklé jako tzv. úvěry na trvale se obracející zásoby (TOZ). Ministerstvo financí vládě doporučilo zaplatit vyrovnání a uzavřít smír. S touto informací přišel minulý týden jako první server Česká pozice.cz. Podle informací týdeníku Euro činí žalovaná částka celkem něco kolem sedmnácti miliard korun. Narovnání by mělo činit zhruba tři miliardy korun.

Jde o značně spornou záležitost a je vážnou otázkou, zda na nějaké vyrovnání přistupovat. Zvláště ve chvíli, kdy je do pravomocného rozsudku hodně daleko, a navíc není jisté, kdo bude skutečným beneficientem případného odškodnění. Britský finančník Jonathan Wiesner, o němž informuje Česká pozice, to rozhodně být nemusí. Vysoký vládní činitel týdeníku Euro sdělil, že existuje podezření, že za celou záležitostí je významná česká finanční skupina.

Dočasně neomezená garance

Problematika úvěrů TOZ a případné státní garance, která se na ně má vztahovat, je poměrně složitý případ. Jde o úvěry, které za komunistického režimu poskytla Státní banka československá firmám, od nichž odčerpalo ministerstvo financí zvláštní daní obratový kapitál, aby měl státní rozpočet, vedený tehdy podle velmi konzervativních pravidel jako vyrovnaný, peníze na budování jaderné energetiky. Tyto úvěry při obnově bankovnictví skončily v Komerční bance a v IPB. Šlo přitom o úvěry, jejichž splatnost byla extrémně nejistá, protože dlužníci byli vesměs ve velmi složité finanční situaci a se splácením všech úvěrů měli vážné potíže. Velké banky pak logicky měly potíže také. Totiž tyto úvěry nebyly rozhodně garantovány, a bylo tedy na ně třeba v bankách vytvářet obrovské opravné položky. Stát je proto v roce 1991 od bank odkoupil a vložil do nově vytvořené Konsolidační banky.

Potom však začala privatizace a stát hledal cestu, jak učinit státní majetek atraktivním pro investory, a rozhodl se poskytnout na závazky privatizovaných firem nějakou garanci. Úvěry TOZ neřešil, protože byly uloženy ve státní instituci, která by je po státu rozhodně nevymáhala, a tak vzniklo zmatené a mnohokrát měněné ustanovení odstavce 3 paragrafu 15 zákona o převodu majetku státu na jiné osoby z roku 1991. Garance byla podle původního znění v podstatě neomezená. Už v listopadu roku 1992 však byla garance omezena jedním rokem po privatizaci a výší hodnoty privatizovaného majetku. Rok poté státní záruka za závazky privatizovaných firem zmizela ze zákona zcela.

Jenže pouze do listopadu 1994, kdy se do třetího odstavce dostalo poměrně zmatené ustanovení, podle nějž "věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. srpnem 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu.

Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí". Zaručeny tak tedy zřejmě byly i závazky vzniklé státním podnikům po revoluci.

O úvěrech TOZ zákonodárci tehdy evidentně vůbec nepřemýšleli. Tento odstavec byl platný až do konce roku 2005. V roce 2001 přitom tehdejší šéf Fondu národního majetku Jiří Havel konstatoval, že omyl poslanců se zárukou na závazky privatizovaných firem bude FNM stát čtyři miliardy korun. Opět nikdo nepředpokládal, že by se záruka vztahovala na TOZ.

Nevyřešené desítky miliard

Ministerstvo financí tehdy analyzovalo problematiku těchto úvěrů a vyčíslilo jejich aktuální hodnotu. V materiálu Návrh systémového řešení pohledávek a úvěrů na trvale se obracející zásoby se mimo jiné uvádí: "Počátkem roku 1991 bylo převedeno řešení problematiky z financujících peněžních ústavů do Konsolidační banky 5500 úvěrů v celkovém objemu 110,4 miliardy korun. Český podíl z toho činil 3703 pohledávek v objemu 80,1 miliardy korun. Portfolio pohledávek bylo spravováno Českou konsolidační agenturou (ČKA). Dle původního záměru měly být závazky z úvěrů TOZ splaceny do října 1999. Zvláště v rámci procesu privatizace a transformace přecházely tyto závazky z původních subjektů na subjekty nové. Do současné doby existuje značný objem těchto pohledávek státu za klienty a jejich vymáhání je složitější a náročnější. Správa těchto pohledávek se stala nákladným, administrativně i časově náročným procesem.

K 30. 9. 2001 zůstalo nevyřešených 2257 pohledávek v účetní hodnotě 36 miliard korun a 4,9 miliardy korun úroků z prodlení. V rámci konkurzního řízení byly řešeny účetní pohledávky ve výši 26,6 miliardy korun a pohledávky ve výši 1,1 miliardy korun byly řešeny v rámci likvidace. Bez řešení tak zůstalo v účetní hodnotě 8,3 miliardy korun. U nich může ČKA v rámci vlastní kompetence s využitím zákonem stanovených institutů urychlit proces dokončení jejich správy.

Ministerstvo financí navrhuje řešení pohledávek z titulu úvěrů poskytnutých na TOZ formou snížení sazby úroků z prodlení, upuštění od vymáhání pohledávek a prominutí dluhu. Cílem je především nezvyšovat náklady ČKA a státu na správu těchto státních aktiv a dlužníkům umožnit zlepšení finanční situace a tím i vytvoření motivace pro zachování jejich podnikatelských aktivit. Navrhované řešení nebude mít dopad na státní rozpočet."

Z toho je zřejmé, že tehdy ministerstvo financí ani nenapadlo, že by zde existovala nějaká garance. Protože by jinak normálně ČKA u FNM garance uplatnila a neřešila by "náklady na správu".

Balíčkový výprodej

ČKA pohledávky za TOZ nakonec zařadila do balíčků pohledávek, které prodávala investorům v tendrech, kde za ně utržila maličký zlomek nominální hodnoty. Tuto státní garanci v něm nenašli ani špičkoví právní poradci ČKA, kteří na přípravě balíčků spolupracovali.

Ani investoři, kterými byly takové firmy jako Goldman Sachs, GE Finance nebo PPF. Ti pak nevymáhali ani neuplatňovali garanci, ale postupovali pohledávky dále za obdobné ceny, za něž je získali. Akceptování velmi nízké ceny v celém řetězu postupování pohledávek, a to nejen mezi státem a soukromými investory, ale i následně jen mezi privátními subjekty, naznačuje, že všichni byli přesvědčeni o neexistenci státní garance. Jinak by přece inkasovali okamžitě gigantický zisk a neprodávali by tak hodnotný majetek dál.

Zmíněný bankéř Wiesner získal pohledávky od všech tří vlastníků a shromažďoval je osm let, než garanci uplatnil. I to o něčem svědčí. Navíc jen první část sporných pohledávek získal v roce 2005, tedy tehdy, kdy ještě byl v zákoně odstavec, od nějž žalující strana odvozuje svůj nárok na plnění ze strany státu. Zdá se zcela nepochybné, že když nabýval další pohledávky, nebyl v zákoně ani náznak státní záruky, a tudíž nemůže žádnou garanci uplatňovat ani u soudu.

Promlčená chyba

Vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová sdělila minulý týden rovněž České pozici, že zastupitelství postoupilo trestní oznámení v této kauze protikorupční policii. Jenže případné skutečné stíhání statutárních orgánů Konsolidační banky, později transformované na Českou konsolidační agenturu, narazí na skutečnost, že k rozhodnutím o převodu pohledávek došlo před více než deseti lety, a tudíž je případný trestný čin promlčen.

Každopádně vláda by měla k vyrovnání s britským finančníkem přistupovat velmi opatrně, nechat si zpracovat další posudky a věc důkladně vyšetřit. A rozhodně nevyplácet tři miliardy korun již v této fázi soudních sporů.

Týdeník EURO 23/2013, 3.6.2013