Mimořádnou dávku drzosti předvedl polský náměstek ministra zemědělství Andrzej Butra, když české obavy o zdravotní nezávadnost polských potravin označil za hysterii a projev českých obav z konkurenceschopnosti polských zemědělců a potravinářů. Češi si oblíbili polské potraviny. A měl by dostat pádnou odpověď, protože polská konkurenceschopnost generovaná ignorováním evropských standardů bezpečnosti potravin je něčím, co na volný trh opravdu, ale opravdu nepatří.

Je skutečností, že polské potraviny zaplavily zejména české super- a hypermarkety. Málokdo ze zákazníků si to však uvědomuje, protože jim tato skutečnost bývá skrývána a země původu, vyznačená malým písmem na výrobcích s tradičním českým, ale třeba i německým či holandským názvem, je hodně špatně čitelná. Jde obvykle o zboží nejnižší cenové, ale i kvalitativní kategorie. A opravdu stojí za to, projít si třeba pult s balenými krájenými sýry s názvy eidam, gouda, ementál a tak dále. Na naprosto většinové části sortimentu bude vyznačen polský původ a pozoruhodně nízká cena ve srovnání s výrobky tradičních českých výrobců. Podobné je to s váženými uzeninami balenými v provozovnách či prodávanými u pultu na váhu.

Stejně užitečné je sledovat třeba balíčky kuřecího masa, zvláště ty, na nichž je vyznačeno, že jde o maso křehčené. Křehnutí masa má zajistit slaná voda, která byla do masa nastříkána před zabalením. Z kulinářského hlediska jde o absolutní nesmysl a faktické znehodnocení masa. Z hlediska producenta a obchodníka je to zajímavé, protože za cenu kuřecího masa prodává slanou vodu. A ne málo. Obvykle bývá deklarováno deset procent vody, ale ve skutečnosti bývá nástřik mnohem vyšší. Opět většina tohoto křehčeného masa pochází od našich konkurenceschopných severních sousedů.

Obchodní triky jsou jedna věc a český spotřebitel dříve nebo později přijde na to, co je a co není kvalitní potravina. Zcela jinou záležitostí však je, když polská státní správa neřeší kriminální kauzy ohrožení bezpečnosti potravin v souladu s mezinárodně uznanými pravidly a odmítá poskytovat informace, které zcela dodržují ostatní státy EU včetně Česka. Deset let používali uzenáři, sýraři, pekaři a další k solení svých výrobků posypovou sůl místo soli kuchyňské. A nikdo nemá informace, kdo byli ti sýraři či uzenáři.

Máme se spokojit s tvrzením polské strany, že sůl byla sice posypová, ale zcela neškodná. Jak byla neškodná, když byla vyráběna a distribuována mimo systém kontroly bezpečnosti potravin a za ignorování potravinářských norem? Zadržen byl jen maličký zlomek produkce. Zbytek byl použit v polských potravinách včetně těch vyvezených do Česka a také zde snědených. Možná i v kojenecké výživě či nemocničních jídelnách. Nikdo netuší, jaké bylo její skutečné složení.

Ale nejde jen o sůl. O osudu evidentně nebezpečné vaječné moučky, používané rovněž dlouhodobě, se informace také poskytovat zřejmě nebudou. Nyní byla zadržena zásilka drůbežího separátu přepravovaná z Polska za neodpovídajících teplotních podmínek, což opět ohrožuje zdravotní nezávadnost potravin, do nichž měl být separát přidáván. Informace o nezodpovědnosti polských potravinářů se přitom objevují dnes a denně.

Za této situace lze označit chování českých státních orgánů za pravý opak hysterie. Je to velmi laxní, měsíce trvající neřešení reálného ohrožení bezpečnosti potravin v české distribuci.

To, že se problémem dávno nezabývá příslušný orgán Evropské komise, je zcela nepochopitelné a ukazuje, že Brusel umí řešit kramfleky kadeřnic, ale nikoli chránit zájmy obyvatel svých členských zemí. Lidem pak nezbývá než vzít brýle a balíčky s nápisem země původu Polsko vracet do regálu. Tak dlouho, než si polští potravináři a polské kontrolní orgány uvědomí, že český trh není tržnice v subsaharské Africe.

MfD, 19.4.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO