Jedním z předvolebních hesel koalice SPOLU bylo „Babišova drahota“ reagující na tehdejší vlnu zdražování. Věcně to však byl nesmysl a koalice si tak přímo říkala o to, aby pokračující drahota nesla jméno Petra Fialy.

Což by však bylo označení úplně stejně nesmyslné. Za zdražováním totiž v obou případech stojí okolnosti, které ani jedna z obou vlád ovlivnit neumí a může tak pouze mírnit jejich dopady. Kabinet Andreje Babiše zkrátka nemohl nic dělat s prudkým růstem cen energií způsobeným především neprozíravou a naivní „zelenou politikou“ EU. Této drahotě by tedy slušelo adjektivum „zelená“.

Současná vláda Petra Fialy k tomu všemu navíc čelí i dopadům agrese Ruska proti Ukrajině. Kromě vlivu na ceny ropy a plynu dochází také k omezení dodávek surovin a zboží z Ukrajiny. Odtud bereme především železo, ocel a některé zemědělské produkty. Logicky tedy rostou i jejich ceny. To vše se pak promítá do zdražování potravin a dalšího zboží a služeb. Současnou drahotu je tak podle mne adekvátní označit jako „Putinovu“. Přičemž by byla nejspíš mírnější, pokud by se země EU „neupsaly ďáblu“ zvyšováním své závislosti na Rusku.

Současný vývoj tak hází vidle do snahy vládní koalice dostat schodek státního rozpočtu pod 300 miliard. Pan ministr financí Stanjura sice při jeho sestavování prokázal, že je opravdu kouzelník (čímž mi odpověděl na moji dřívější otázku), ovšem nyní by se měl předvést také jako věštec. Za současné situace, kdy předně není vůbec jasné, jak dlouho bude válka trvat a jaký bude její vývoj, se totiž z návrhu rozpočtu stal seznam zbožných přání. Je evidentní, že inflace nadále poroste, což by mělo něco přisypat na jeho příjmovou stránku. Jenomže se bude také utlumovat hospodářský růst, což jí zase nějakou tu kačku sebere. Trendy jsou tedy sice zřejmé, jenomže pro sestavení rozpočtu by bylo fajn znát taky čísla. Občas sice zazní nějaké prognózy, přičemž někdo připouští i recesi, ale ty nelze brát vážně. Stále totiž existuje celá řada neznámých.

Není třeba vůbec zřejmé, jak moc zasáhne náš pracovní trh odliv Ukrajinců vracejících se domů bránit svoji zemi proti ruské agresi a jak mu naopak pomůže příliv uprchlíků. Na rozdíl od migrační vlny v roce 2015 jde totiž o lidi, kteří jsou prakticky okamžitě zaměstnatelní. Jenomže zatímco odcházejí muži, kteří pracovali převážně ve stavebnictví a ve výrobních provozech, přicházejí především ženy, které je sice mohou částečně nahradit ve výrobě, ale těžko půjdou někam zdít příčky. Mohou ale vytrhnout trn z paty zaměstnavatelům ve službách, potravinářství, zemědělství a podobných oborech. Někoho tak změna na trhu práce zasáhne negativně, jinému pomůže. Jaký to však bude mít dopad na vývoj ekonomiky je zatím ve hvězdách.

Je třeba pochopitelně počítat i se zvyšujícími se výdaji eráru. Ať už budou s válkou souviset bezprostředně, jako je například přímá finanční a materiální pomoc Ukrajině a náklady spojené s péčí o uprchlíky, nebo zprostředkovaně. V důsledku rostoucí inflace bude totiž nejspíš nutné počítat s větším navýšením důchodů, případně se zvyšováním sociálních dávek a rozšiřováním okruhu lidí, kteří je pobírají.

Suma sumárum to všechno znamená, že zatímco příjmy rozpočtu půjdou dolů, jeho výdaje zamíří směrem opačným. Tempo obojího přitom zatím nelze určit. Za těchto okolností je tak úplně jedno, jaký rozpočet vláda navrhla, protože vychází z předpokladů, které už neplatí. Co s ním ale dál (tento článek vzniká před jeho třetím čtením)? Měla by jej vláda na poslední chvíli stáhnout, přepracovat a předložit znovu, nebo pokračovat v jeho schvalování, přestože je to jen množina hausnumer? Koalice zvolila druhou možnost a podle mne je to tak správně. Protahovat období rozpočtového provizoria totiž není dobré. Navíc vychází z priorit předchozí vlády. Takhle bude sice stát hospodařit podle nerealistického rozpočtu, ale bude alespoň z pera vlády současné. Ta by pak měla předložit nový tak rychle, jak jen to bude možné. A opozice by snad nemusela dělat kolem hlasování o jeho současné verzi zbytečné ciráty.

Další otázkou je, jak bude současná vláda rostoucí drahotě čelit. A to jak z pohledu krátkodobého, tak i toho dlouhodobého. V prvním případě existují pouze řešení špatná a pak ta ještě horší. Některé země snižují DPH. To však znamená výpadek na příjmové straně rozpočtu. Na druhou stranu má však i protiinflační efekt. Další možností je cenová regulace. K ní přistoupila třeba Francie v případě elektrické energie (zde). Kritici tvrdí, že to likviduje volný trh. Což je blbost. V této oblasti už totiž není co likvidovat.

Vláda však označila podobná řešení za populismus a zvolila jinou cestu. Zrušila povinnost přimíchávat biosložky do paliva, odpustila silniční daň za rok 2022 pro osobní a nákladní vozidla do 12 tun a chce kontrolovat pumpaře, jestli nezdražují moc (zde). Což jsou bohužel opatření, která jsou za současné situace platná jak padák v ponorce. Pomohou totiž sice trochu podnikatelům a zemědělcům, ovšem růst cen pohonných hmot nezmírní ani o haléř.

Z pohledu dlouhodobějšího jsou pak podle mne vedle naprosto evidentní nutnosti snižovat naši energetickou závislost na Rusku důležité dva aspekty. Předně se opět potvrzuje, jak je dobře, že nejsme součástí eurozóny a naše národní banka má tak stále možnost svojí měnovou politikou částečně dopady drahoty mírnit. Pokud by tomu totiž tak nebylo, nezbývalo by nám nic jiného než z povzdáli sledovat, jak dělá Evropská centrální banka měnovou politiku vyhovující především největším ekonomikám eurozóny. A přitom proklínat den, kdy jsme euro přijali.

Co ovšem s rostoucími cenami elektrické energie? Současný stav, při kterém ji vyrobíme za pár šupů, abychom si ji pak přes energetickou burzu koupili násobně dráž, je totiž na hlavu padlý. To je jak prodat živého králíka za pár korun, a pak si v supermarketu koupit za cenu násobně vyšší baleného. I když on ten příměr vlastně moc nesedí. Do ceny králíka koupeného v obchodě se totiž promítá práce související s jeho zpracováním. Tedy že ho někdo porazí, vykrví, stáhne a odstraní z něj vnitřnosti. V případě elektrické energie si však kupujeme tu samou, co jsme vyrobili, ovšem za cenu zdeformovanou emisní povolenkou.

Tento systém absolutně likvidující tržní prostředí je třeba zkrátka opustit a vláda by podle mne měla hledat možnosti, jak na to. Nejspíš asi nemáme takovou moc, abychom bruselské vrchnosti řekli „strčte si povolenky za klobouk“. Nepochybně bychom však mohli spojit síly s některými dalšími členskými zeměmi EU, kterým také leze krkem prodávat elektřinu levně a pak si ji kupovat mnohonásobně dráž jenom proto, aby si spekulanti s emisními povolenkami namastili kapsy. A nejspíš by se přidaly i některé z těch, které elektřinu pouze dovážejí. Ceny utržené ze řetězu totiž dusí i je.

To vše je však běh na dlouhou trať a může to zabránit dalším budoucím (a horším) otřesům. V tom, co nás však čeká bezprostředně, nám to nikterak nepomůže a jsme odsouzeni k tomu si „Putinovu“ drahotu střihnutou drahotou „zelenou“ pořádně užít.

I když lidé na Ukrajině by s námi určitě měnili...