V novodobé historii jsme si zvykli na dva modely chování prezidenta. Buď slouží jako opora nějakému stranickému lídrovi, anebo sám aktivně šibuje figurkami na šachovnici. Jednoho ani druhého teď není Miloš Zeman schopen. Všichni odleva doprava nešetří přáními, ať je hospitalizovanému prezidentovi lépe. V každodenní politice se však bez něj zatím obejdou.

V minulosti byl Zeman čiperka. Scházel se, konzultoval i intrikoval. Po volbách se u něj straničtí lídři střídali jako svatí na orloji. A on tu umetal cestičky, tu přiléval olej do ohně.

Nešlo mu vždy o pevnou vládu se sněmovní většinou. Například když v roce 2013 padl premiér Petr Nečas, instaloval do Strakovy akademie loutkový kabinet Jiřího Rusnoka, ačkoli sněmovní většina deklarovala vůli podpořit vládu, kterou by složila občanská demokratka Miroslava Němcová. Patová situace vyústila v předčasné parlamentní volby.

Také letos Zeman naznačil, že bude oponentům hnutí ANO házet klacky pod nohy. Jak jinak si vysvětlit vyjádření, že šanci sestavit vládu dá lídrovi nejsilnější strany, nikoli koalice? To bylo ale v době, kdy jsme si mysleli, že výsledky budou těsné a že prezident bude s to aktivně zasahovat do povolebních rozhovorů.

Realita je jiná. Babiš může zkoušet, co chce, ale čím později pochopí, že stoosmičková většina je už na světě, tím bude sám trapnější. A prezident mu polívčičku přihřívat nemůže. Podle lékařů z Ústřední vojenské nemocnice je jeho stav stabilizovaný, což ale zároveň neříká, že by se lepšil.

Zemanovy veřejně oznámené diagnózy, tedy cukrovka a neuropatie, nejspíš stěžejním problémem nejsou.

Jenže jeho přítel Václav Klaus zmínil navíc Zemanovým životním stylem poznamenaná játra, a tady už jde do tuhého. Oficiálně ale z Hradu nic nevíme, byť ještě před několika lety sám Zeman v České televizi mluvil o tom, že veřejnost má právo znát u hlavy státu diagnózu.

Přestože není koho soudit, je odpovědností prezidentské kanceláře, Zemanovy rodiny, ale i lékařů, že nebudeme voděni za nos. Nepotřebujeme znát detaily, ale musíme vědět, zda je prezident schopný výkonu funkce.

Z hlediska Ústavy vzniklá situace nijak komplikovaná není. Leda pro politiky navyklé, že je prezidenti vodí za ručičku. Zkoušet zformovat vládu může kdokoliv. Až do ustavující schůze Sněmovny, což znamená zhruba měsíc, tu stejně zůstane ta Babišova. Jakmile podá demisi, přijde čas na jmenování čerstvého premiéra. Tento akt přísluší prezidentovi, avšak v případě, že není nebo nemůže vykonávat své pravomoci, zastoupí jej předseda Sněmovny.

Proto vzrůstá na významu obsazení této funkce. Za normálních okolností by bylo logické, kdyby připadla nejsilnějšímu klubu. Ten má hnutí ANO se 72 poslanci.

Druhá ODS má o víc než polovinu méně – 34 poslanců. Poněvadž se ale už dala dohromady středopravicová většina připravená vládnout, lze pochopit, že chce pro sebe i post šéfa Sněmovny. Kdo by riskoval, že opoziční politik na takto důležité židli bude sabotovat zrod kabinetu?

Při patové situaci v roce 2006 sice Sněmovna zkusila jít cestou zvolení dočasného předsedy, který později rezignuje, ale nakonec zůstal Miloslav Vlček v čele po celé volební období.

Proto ani tentokrát nemá smysl vymýšlet nějaká provizoria. Snad jen o poměrné zastoupení při obsazování sněmovních orgánů a postů by měli vítězové dbát.

Jakkoliv je prezidentova choroba špatnou zprávou, pro stranické lídry znamená vhození do studené vody, ve které teď musí plavat sami a bez pomoci.

Jsme parlamentní demokracií, kde klíčovou roli hraje Sněmovna a prezidentova role je omezená. Tak ať se strany snaží a nepřešlapují. Pokud nic nepokazí, je šance, že budeme mít silnou a stabilní vládu do Vánoc, reálná.

Autor je politický analytik