Má-li si spotřebitel v naší zemi něco zásadního odnést ze současného skandálu kolem kontaminovaných mléčných výrobků původem z Číny, pak je to opatrnost při nákupu (nejen) potravinářských výrobků z Asie, ale třeba i z Jižní Ameriky. Prostě z teritorií mimo Evropskou unii.

Postupující liberalizace světového obchodu se zemědělskými a potravinářskými produkty přitom na náš trh přináší a ještě více přinášet bude výrobky z celého světa, jejichž základní výhodou je obvykle nižší cena. Je ale třeba se ptát, jak bylo této nižší ceny dosaženo. Zda prostřednictvím vyšší efektivity práce nebo nižší cenou tamní pracovní síly, nebo použitím rizikových technologií, náhradních levnějších surovin či nedostatečnou kontrolou kvality výrobků. To se ovšem spotřebitel většinou nedozví. Jediným vodítkem při zkoumání podezřele levných výrobků je tak pouze dobrý zrak a studium složení výrobků uváděného na jejich obalech. A víra v kompetentnost našich dozorových orgánů.

I tak by ale bylo namístě zopakovat, že především v případě nákupu základních potravin by měli spotřebitelé přirozeně preferovat produkty vyrobené ze surovin, které pocházejí z evropského prostředí a s trochou nacionalismu nejlépe z tuzemských zdrojů. Stále více vědeckých analýz totiž potvrzuje v zásadě logickou zkušenost, že lidský organismus je odolnější vůči všem různým breberkám, které se nacházejí v prostředí, kde se jedinec sám pohybuje a kde také rostou příslušné hospodářské byliny a chovají se hospodářská zvířata, z nichž se potraviny vyrábějí.

To ale na druhou stranu neznamená, že by se měl evropský trh před mimoevropským potravinářským zbožím uzavírat.

Ostatně to ani není v rámci podmínek globálního obchodu možné. Zmiňované nižší ceny neevropských produktů nutí totiž evropské výrobce k vyšší efektivitě a jsou jedním z důležitých faktorů limitujících možný růst potravinářských cen. A samozřejmě rozšiřují nabídku zboží, které fakticky v Evropě není možné vzhledem k odlišným klimatickým podmínkám vyprodukovat. Oba tyto důvody jsou tak v zájmu spotřebitele, paradoxně i přesto, že u mimoevropských produktů je zmiňované kvalitativní riziko. Skutečností ale je, že výhody celosvětové konkurence v produkci potravin a jejich nabídce rozhodně převažují nad možnými riziky.

Klíčovou podmínkou pro zdraví lidí je nicméně účelná kontrola procesů, při nichž se potraviny vyrábějí. Zcela ilustrativní pak je, že ideální stav není v případě konfrontace mezi EU a světem ani na jedné straně. Zatímco zejména v rozvojovém světě si s metodou předběžné opatrnosti a úzkostlivým dodržováním vyhlášek a zákonů nedělají zas tak velké starosti, EU to ve své zemědělské a potravinářské byrokracii opravdu přehání. Téměř se dá říci, že potraviny z EU nemusejí být vždy ty naprosto nejkvalitnější, zcela jistě jsou ale nejkontrolovanější. Stále nové a nové technologické a legislativní povinnosti vymýšlené bruselskými úředníky přitom ve svém důsledku vedou bohužel ke zdražování zemědělské a potravinářské produkce, a právě tato skutečnost umožňuje větší průnik mimoevropského zboží na evropské trhy. Dopad bruselských regulací a povinné administrativy do cen potravin pro jistotu nikdo věrohodně nespočítal - některé odhady však upozorňují na to, že v Evropě jsou tyto výrobky kvůli úředníkům až o 30 procent dražší, než by mohly ve skutečnosti být.

To ale v praxi znamená, že Evropa má v efektivitě výroby potravin své rezervy, a pokud je využije, nemusí se na našich trzích globální zboží tak významně prosazovat. Také to ale znamená, že ceny potravin nemusejí a podle všeho ani nebudou nijak významně růst. V současné době i proto, že dopady bankovních, hypotečních a kapitálových světových krizí částečně omezí koupěschopnou poptávku a spotřebitelé budou podle všeho alespoň částečně na výdajích za potraviny šetřit. Nástrojem obrany EU i vyspělého světa proti možnému růstu cen, ale i proti růstu dovozů zboží z třetích zemí, jsou však také investice do zemědělství v rozvíjejících se ekonomikách.

Jestli existuje nějaký skutečně systémový krok, jak vyrovnat na straně nabídky předpokládaný růst globální poptávky po potravinách, pak je to zvýšení produkčního zemědělského potenciálu rozvojových zemí. Investice do zemědělství v Africe nebo Asii je ale jen prvním krokem. Tím druhým se musí stát následné zpracování zemědělské suroviny v místě jejího vzniku a tím třetím prodej potravinářských produktů tam, kde byly vyprodukovány suroviny k její výrobě. Tak je možné nasytit svět, omezit dovoz mimoevropské produkce do Evropy (ale ne mu zcela zamezit) a naplnit heslo „Co jsme si uvařili, to si taky sníme“ na regionální, v tomto případě kontinentální úrovni.

LN, 28.9.2008

Autor je agrární analytik