Jak se k sobě mají technologie a umění? Velmi hezky. Jsou jako spolupracovníci, jako partneři. Od způsobu vyvrtávání zvířecích rohů po sofistikované klarinety a saxofony, od vydlabaných dýní potažených skopovými střevy po violoncello či elektrickou kytaru. Od cembala přes klavír k elektrickým varhanům, samplerům až k počítačům na skládání. A to jsou jen zvuky. Malíři by mohli vyprávět o barvách, filmaři o barevném filmu, digitálním záznamu a počítačové animaci, hollywoodští herci a scénáristé o umělé inteligenci…

To vše byly ale zatím příklady fúze. Ne zcela všední je příklad opačný, kdy vzájemně propojená umění, či úzké spojení s technologií, se rozpojí a každá část si vyhledá vlastní důvody a způsoby existence. Co se tím míní? Například, když se v honosných památných koncertních síních, před publikem ve večerních šatech a ve fracích, provede koncert filmové hudby. Řeknete možná, žádná novinka. Už máme legendy, které koncertují, například nedávno zesnulého a Čechy několikrát navštívivšího Ennia Morriconeho, který hudbu skládal podle scénáře a režisér Sergio Leone pak točil podle hudby. Nebo John Williams, autor 45krát nominovaný a pětkrát oceněný filmovým Oskarem. U nás mj. Luboš Fišer nebo Zdeněk Liška, kterého, pravda, za jeho života nikdo nepřesvědčil, aby své geniální skladby (mj. Vynález zkázy, Markéta Lazarová, Údolí včel, Ovoce stromů rajských jíme…), upravil a provedl koncertně.

Kdo by hledal umění v počítačových hrách? Na jednu stranu je to obor starý jako Windows. Operátoři a inženýři velkých sálových počítačů ze 70. a 80. let se ohradí, že už i na nich si hráli. Ale moderní stolní počítače, tablety, telefony, rychlé procesory, velké paměti, displeje s velkým rozlišením a superrychlé připojení k internetu vymazlily počítačové hry do fascinujícího světa iluzí a zábavy. Pro většinu lidí, asi více těch dospělejších, je to zábava nehodná soustředěnější pozornosti. Agrese, násilí, střílečky… Dokonce obviňujeme tyto hry, že kazí děti. A jsou na to prý studie.

A co se nestane? Zvuky, ruchy a náznaky hudby (spíše jednoduchých rytmů), také povětšinou počítačové, se oddělí od obrazovek a klávesnic a předvedou se jako živá hudba na koncertním pódiu. Živá znamená se šesti živými hráči a s jen jedním „počítačem“, robotem hrajícím na bicí a perkuse, ovšem „živě“, všelikými chapadélky a paličkami na nástroje akustické. To dohromady si říká Floex, případně Floex Ensemble, protože pod pseudonymem Floex vystupuje také sám autor hudby, klarinetista, multiinstrumentalista a skladatel Tomáš Dvořák.

Takový koncert lze s úspěchem provést z jednoho prostého důvodu. Dvořák nepůsobí ruchy, Dvořák skládá melodickou, hlubokou hudbu, někdo říká že melancholickou, někdo jiný že zadumanou, a skoro všichni že minimalistickou. On sám připouští, že v minimalismu našel jistou inspiraci.

A říká také v rozhovoru pro Svět hospodářství, že inspiraci rozhodně nehledal v počítačových hrách. Tedy ne do té chvíle, než jej oslovilo studio Amanita Design, pro které vytvořil soundtrack ke hře Samorost. Je to hra svého druhu, velkoryse výtvarně pojatá až do surrealismu, velice originální a mírumilovná, nepostrádající humor. Samorostů už jsou celkem tři vydání. Největším projektem studia s Dvořákovou hudbou je Machinárium, jehož děj se odehrává ve světě robotů.

Hravost, klidné tempo a patrně i možnost vracet se ve hře tu o krok, tu o scénu zpět a zkoušet to jinak, muselo Tomáše Dvořáka okouzlit natolik, že vytvořil skladby zcela svébytné, přinášející skvělý zážitek i bez počítačů a pajduláčků. S aranží původně počítačové hudby a s dirigentským řízením „neoklasického sextetu“ autorovi pomohl Jan Šikl.

Slyšel jsem více než hodinový koncert Floexu v pražském klubu MeetFactory, při němž plný parket mladých lidí na stojáka, oblečených svévolně, jak je v místě zvykem, napjatě poslouchal hudbu téměř vážnou. Tiše jako pěny. Nebylo divu, instrumentalisté patřili ke špičkám svého oboru: na housle Kateřina Krejčová, na violu Anežka Jiráčková, violoncello si přinesl virtuos Tomáš Jamník. Klarinet si autor obsloužil osobně, na basklarinet hrál Jiří Javůrek. Na klávesové nástroje Jakub Tengler. A robot vystupuje pod uměleckým jménem Josef. Následoval koncert v Brně, prý probíhal úplně stejně, potvrdil Tomáš Dvořák.

Představením Floexu ale večer v MeetFactory neskončil. Svou tvorbu, původně psanou pro hru Botanicula, pro dětskou grotesku Chuchel a psychedelickou hru hororového žánru Happy Game předvedli také Bára Ungerová a Jan Kratochvíl, známe české duo DVA. Neméně krásné, neméně zajímavé, i když dost jiné.

Floex i DVA mají ještě vlastní projekty, nahrávají a koncertují, ale už bychom zabíhali do umělecké kritiky, kam nemáme volný přístup.

„Filmová hudba se hraje koncertně, když je to dobrá hudba. Nechtěl jsem dělat hudbu k počítačovým hrám, nebyla to žádná moje touha. Ale ty hry jsou dobré, oslovily miliony lidí. Tak asi i ta hudba je dobrá, koncerty se vydařily,“ říká Tomáš Dvořák.

Technologie pronikají do hloubky našich životů. To je taková obvyklá fráze. Často se dodává, že ty životy někdy zjednodušují, někdy zachraňují a někdy kazí. Z technologie může vyrůst umění. Které pak do života promluví samo za sebe.

Poskytl server Svět hospodářství