Týdeník The Economist zveřejnil index klientelistického kapitalismu pro rok 2023

Jakkoli umístění v celosvětových soutěžích v tomto ročním období asociuje spíše hokej, tentokrát nám pomyslná, a tuto pomyslnost si dovolím zdůraznit, stříbrná medaile patří v disciplíně, ve které o to stát asi moc nebudeme - v indexu klientelistického kapitalismu.

Index klientelistického kapitalismu (angl. Crony-capitalism index) je metrika vyhlašovaná britským týdeníkem The Economist od roku 2014. Její podstatou je podíl bohatství miliardářů (dle žebříčku magazínu Forbes) na hrubém domácím produktu a dále pak na podílu ekonomických segmentů tzv. dobývajících rentu mezi těmito miliardáři. Mezi tyto segmenty patří např. banky, stavební společnosti (stavby dopravní infrastruktury ad.), ale i třeba využívání přírodních zdrojů (energetika, využívání přenosových frekvencí ad.). Smyslem dobývání renty je zajištění monopolních práv, popř. jiných výhod (např. „zaklekávání“ na konkurenci), což vede mj. ke ztrátám u těch, kteří tuto výhodu nemají. K tomuto zajištění dochází politickými nástroji. V důsledku se pak v naprosté většině případů jedná o zcela legální činnost.

Plné znění v angličtině je k dispozici zde, překlad jeho nejvýznamnější části např. zde, komentář pak např. zde.

Dle kritiků metriky se však jedná o hausnumero. Mezi nejčastější důvody, se kterými lze bez výhrad souhlasit, patří zejména neúplnost dat, ať už se jedná o záměrné ponechání dat stranou (Jižní Korea, Japonsko, USA), zatajování dat o skutečném bohatství (Čína), příliš hrubou segmentaci ekonomiky nebo příliš vysokou laťku, která v menších ekonomikách, jako je ta naše, ponechá většinu problémů pod čarou ponoru. Jinými slovy, problém je ve skutečnosti nejspíš mnohem větší, ale ve srovnání s ostatními na tom nakonec možná až tak špatně nebudeme.

Pro úplnost si dovolím zmínit ještě to, že klientelismus není jediným způsobem pokřivujícím či ztěžujícím volný obchod. Mezi dalšími by bylo možné zmínit např. obdobný vliv korporací nebo byrokracie, měřitelný pomocí metrik, jako jsou kvazimandatorní výdaje nebo snadnost provozování obchodu (toto je metrika Skupiny Světové banky, její popis je možné nalézt např. zde, samotnou metriku pak zde; mimochodem, v této metrice nám v celosvětovém srovnání patří 41. pozice).

Z této perspektivy by asi bylo vhodné brát zveřejněný index jako rozsvícenou kontrolku na palubní desce, která by si před učiněním závěrů a případnou realizací opravných kroků nejspíše zasloužila další a přesnější diagnostiku.

Vzorem může být boj proti praní špinavých peněz

Tuto diagnostiku dnes, pokud je mi známo, nemáme. Zkusme se ale zamyslet, jak by taková diagnostika mohla vypadat, aby mířila podobným směrem jako index, avšak dokázala dát odpověď nezatíženou tolika nepřesnostmi. Předně je asi třeba už dopředu rezignovat na snahu srovnávat se ostatními zeměmi. I kdybychom dokázali najít někoho, u koho se bude možné inspirovat, popř. pokud by se v případě úspěšné implementace u nás inspirovaly ostatní země, stejně se nikdy nejspíš nepodaří dosáhnout úplné srovnatelnosti.

Na druhou stranu, dat využitelných k takovéto domácí analýze máme dostatek. Banky jsou totiž povinny v rámci boje proti praní špinavých peněz rozkrývat jak peněžní toky, tak identitu fyzických i právnických osob v nich účastných. Mj. se jedná o indikaci, zda se nejedná o tzv. politicky exponovanou osobu. A teď si představme, kdyby banky poskytly report, kolik peněz vyplacených z veřejných zdrojů proteklo přes účty takovýchto PEPíků, jak jim říkala jedna moje bývalá kolegyně. Nebo report, kde tyto peníze nakonec doopravdy skončily. Abych nebyl špatně chápán, ani jedno nemusí znamenat, že toto automaticky indikuje, že se jedná o korupční peníze. Určitě by ale bylo zajímavé sledovat jak celkovou sumu, tak dynamiku vývoje na daných účtech.

Přijetí nutné legislativy, že každý, kdo chce obchodovat se státem, musí dát povinně souhlas se sběrem a případným zveřejněním takovýchto informací, by nemělo trvat dlouho a implementace u bank je určitě možná v horizontu pár měsíců.

Tit for tat

Klíčovou otázkou je však samozřejmě, jak s těmito daty naložit. Vzhledem k povaze klientelismu, jak již bylo řečeno, bude většina z těchto odhalení trestně nepostihnutelných.

Přesto přeci jen něco udělat lze. Jednou z možností je co největší zmenšení příležitostí, druhou pak okamžitá reakce, ve smyslu tit for tat, což je možné volně přeložit jako oko za oko nebo možná ještě lépe pomocí našeho přísloví, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

V česky dostupných textech je to nejlépe vysvětleno na principu tzv. vězňova dilematu. Tento koncept z teorie her popisuje situaci dvou vězňů, kteří při vyšetřování nemají možnost komunikovat mezi sebou, ale mohou komunikovat s vyšetřovateli. Budou-li oba mlčet, dostanou oba stejný, avšak menší trest (např. 1 rok), budou-li oba spolupracovat, dostanou oba stejný, avšak větší trest (např. 2 roky), bude-li spolupracovat jen jeden, bude propuštěn a druhý dostane největší trest (např. 3 roky). Zajímavé to začne být, když se toto schéma bude cyklicky opakovat, tj. v rámci následného rozhodování budou oba zúčastnění vědět, jak se zachoval ten druhý v minulém případě. Při testech se ukázalo, že v takovémto případě se jako optimální jeví strategie dát důvěru, avšak v případě zrady odpovědět stejně hned v dalším hlasování.

Nutnou podmínkou, aby tato strategie fungovala, je však, aby byla tato reakce co nejrychlejší, ideálně okamžitá. Poznámka na okraj, jak by asi vypadal nedávno vládou představený úsporný balíček a kdy by s ním vláda přišla, kdyby měli voliči možnost v případě konání či nekonání vlády odebrat svůj hlas a třeba jej i vhodit někomu jinému?

Nestranný garant

Mohou-li banky posbírat potřebná data, garantem jejich správnosti, i tím, kdo by je případně publikoval, musí být stát. Pokud přijmeme ideu, že tento ukazatel může být dalším důležitým ukazatelem o stavu národního hospodářství, jakými jsou dnes HDP, saldo rozpočtu či míra inflace, je asi jasné, že by tato agenda měla připadnout statistikům z ČSÚ.

Nedávna kauza cen energií (např. zde) však ukázala, že zveřejněná data mohou být nepřesná, avšak nesmí být „přiohnutá“. Možná by tedy neuškodilo, kdyby stát umožnil kontrolu svých závěrů i odborné veřejnosti, např. zveřejněním anonymizované podoby dat a otevřeného kódu užitých algoritmů. Kromě garance důvěryhodnosti by komunita mohla i časem algoritmy vylepšovat.

Pokud bychom už takovýto ukazatel měli, jak by se na něm asi projevil vládní úsporný balíček?

Jednu jistotu do budoucna však máme. Letošní výsledek je maximum možného. První místo, stejně jako v hokeji za časů trenéra Tichonova, opakovaně okupuje sborná, a to je stále přeci jen úplně jiná liga.