Když se u nás loni vzpomínalo 25. výročí zahájení naší privatizace, ve veřejném prostoru stále dostávaly hlavní prostor politické invektivy staré jako naše privatizace samotná. Podle nich prý Václav Klaus a jeho tým, kteří naši transformaci vymysleli a řídili, dali přednost kupónové privatizaci a novým českým kapitalistům, z nichž někteří později z různých důvodů neuspěli, místo aby podniky předali renomovaným zahraničním vlastníkům, kteří by zajistili jejich prosperitu.

Nejde o to, že takto tehdejší dilema privatizátorů nikdy nestálo, že renomovaní zahraniční zájemci existovali pouze pro nemnoho vybraných, již tehdy relativně špičkových českých podniků, a že model mladoboleslavské Škody nebyl všeobecně použitelný. Pravdou je, že Václav Klaus podporoval české podnikání, protože věděl, že vůbec není jedno, komu významné firmy v zemi patří. Následující vlády, paradoxně především ty socialistické, šly na ruku zahraničnímu kapitálu, který dnes českou ekonomiku prakticky ovládá.

A náhle, možná díky předvolební době, si média i politici začali všímat, že naše ekonomika sice zdánlivě prosperuje, ale lidé, kteří v ní pracují, z toho mnoho nemají. Že mzdy rostou málo, zato zisky nadnárodních firem maximálně a stovky miliard korun každoročně odplývají do zahraničí. Zavírání příjmových nůžek směrem k Západu se nekoná. Ono totiž opravdu není jedno, jestli ony firemní zisky zůstávají v zemi nebo tečou do zahraničí, jestli ti, kteří je dostávají, v této zemi žijí a mají zájem na její prosperitě, nebo se snaží pouze odsát maximum do ciziny.

Celá léta tolik českých politiků a novinářů v zápalu boje s klausovskou transformací tleskalo přeměně naší země ve špatně placeného subdodavatele nadnárodních a především německých firem. Teď se najednou diví, za jak krátký konec v tomto vztahu taháme a že naše zdánlivá prosperita ve skutečnosti obohacuje jiné. Nezapomeňme na to, až nám zase budou opakovat ty staré pomluvy o naší privatizaci.