Středeční schůzka zemí EU v Bruselu znovu ukázala, že Evropa je rozdělená v náhledu na východisko z krize eurozóny. V jednom ohledu se však uvažování o cestě z krize přece jen proměnilo: samotná fiskální konsolidace v době recese nejzadluženějším státům nepomůže a je třeba podpořit růst a zaměstnanost. Jak to ale udělat?

Angela Merkelová prosazuje strukturální reformy a rozhodně odmítá eurobondy, které naopak prosazuje nový francouzský prezident Hollande. Eurobondy rozumíme společné dluhopisy, které by eurozóna vydala jako celek, takže by se cena půjčených peněz jednotlivým zemím zprůměrovala. Jižní ohrožené členské státy by získaly levnější půjčky a naopak Německu by se úroky prodražily.

V poslední době jsme v Evropě svědky úrokového paradoxu, kdy Německo profituje z krize eurozóny tím, že si půjčuje u centrálních bank jiných států či fondů na finančním trhu zcela zdarma. Logika finančních trhů je neúprosná: tomu, komu se vede dobře, dáme peníze zdarma. Ten, který se ocitl v nouzi, musí zaplatit velký úrok.

Začarovaný kruh fiskálních škrtů a vysokých úroků spočívá v tom, že pokud jsou úrokové sazby nad úrovní růstu, musí daný stát víc šetřit a škrtat, aby snížil dluhy, což zase podvazuje růst a tak stále dokola. Tato cesta evidentně k návratě ztracené důvěry finančních trhů v krizové země nepovede. Pokud se má úrok jakožto cena peněz pro tyto státy snížit, bude třeba zavést eurobondy.

Kancléřka Merkelová je se svým tvrdošíjným odmítáním eurobondů stále osamocenější. Na summitu G8 většina účastníků myšlenku eurobondů podpořila. OECD je také považuje za dobrý instrument a ani Mezinárodní měnový fond je neodmítá. Zavedení eurobondů nebude už z právního hlediska snadnou operací, mohlo by být ale spolu s dalšími opatřeními (rozpočtové úspory, strukturální reformy, projektové eurobondy na cílenou podporu infrastruktury a energetických inovací …) východiskem ze současné situace. Společný evropský dluhopis by byl jen logickým krokem k doplnění měnové unie o unii hospodářskou a politickou.